Tak určitě...

Autor těchto řádků žil posledních čtrnáct dní spíš fizkulturou než kulturou. Znáte to: rozečtené knihy, postahované filmy, nové desky, všechno by to stálo za přečtení, zhlédnutí a slyšení, a nakonec se člověk dívá do jedné v noci na basketbal, aby byl v přímém přenosu u toho, jak naše dívky ztratí během posledních minut třináctibodový náskok a prohrají o jednu prachbídnou trojku, takže musejí jet se slzami v očích domů.

Neznáte? Tak to vás nechytila olympiáda. Autora těchto řádků chytila a už nepustila. Jak blázen si v počítači přepínal z jednoho kanálu na druhý, Česká televize jich dala k dispozici osm, takže bylo pořád na co se dívat. Jistě že tu byly dost velké obskurnosti, jako třeba závod na koních, kteří tančí na Čajkovského, nebo synchronizované skoky do vody, při kterých máte pocit, že vidíte dvojmo a naprosto nemůžete zjistit, podle čeho vlastně rozhodčí určují vítěze, když všichni/všechny skáčou úplně stejně.

Ale v Londýně byla i klání bezesporu dechberoucí. Nelze v tomto ohledu nezmínit Usaina Bolta. Autor těchto řádků se nemůže zbavit pocitu, že tenhle člověk se závodů účastnil v rámci vlastní kategorie, kdy je pouze otázkou, o kolik setin a desetin za ním doběhnou ostatní. Podobné to ostatně bylo i s Barborou Špotákovou, které v podstatě stačilo jednou pořádně máchnout rukou a soupeřky si…