Cesta pana Šina za pečeným masem

Jednou z nevyzpytatelných vlastností lidského těla je, jak vede elektřinu. Nezáleží na hmotnosti, nikdo přesně neví, na čem vlastně záleží – proud někoho zabije a jiného zraní. Když se k plotu Tábora 14 jako první přiblížil prchající trestanec Park Jong-čul, uslyšel jeho spoluvězeň Šin Dong-hjukpouze praskot jisker a ucítil pach spáleniny. Tělo muže zůstalo vzápětí bezvládně ležet na ostnatých drátech natažených ve zmrzlé pustině severokorejských hor několik desítek kilometrů od Pchjongjangu. Šin Dong-hjuk už v tom okamžiku neměl na vybranou. Cesta zpátky byla jistou cestou do mučírny a k popravčímu kůlu.

Cesta vpřed zase vedla přes nehybné tělo spoluvězně, které svou vahou přitlačilo smrtící drát k zemi. Šin nezkoumal, zda je Park skutečně mrtvý, začal se po něm plazit jako po izolační podložce. Cítil prý elektrický proud pod sebou, podrážky bot ho štípaly, jako by do nich někdo zabodl tisíce jehliček. V posledním okamžiku mu nohy sklouzly z Parkova těla a Šin ucítil palčivou bolest pod koleny. Otevřené rány spálenin pak krvácely ještě týdny, o to se ale prchající severokorejský vězeň zatím nestaral. Před sebou měl prudký sešup z kopce do studené krajiny, o jejíž podobě měl jenom nejzákladnější představu. Jak později vyprávěl americkému novináři Blainu Hardenovi, autorovi letošní knihy Escape from Camp 14 (Útěk z Tábora 14), v následujících týdnech se s rozbolavělýma nohama, v šatech nalezených náhodou ve stodole a s prázdným žaludkem cítil mezi lidmi jako mimozemšťan, který právě spadl na Zemi.

Z rozkazu nadřízených

Útěk pana Šina z pracovního Tábora 14 v lednu 2005 a jeho následná cesta do Jižní Koreje a Spojených států se již před několika lety staly senzací. Třiadvacetiletý mladík nebyl prvním Severokorejcem, který proklouzl mezi dráty tamních koncentráků. Už před ním jiní uprchlíci popsali hrůzy, jež se odehrávají v pracovních táborech určených k otrocké práci a fyzické likvidaci vždy tří generací rodin odpůrců režimu.

Šin Dong-hjuk je ale prvním uprchlým vězněm, který se v táboře narodil a nikdy nepoznal „normální“ život. Světlo světa spatřil z rozhodnutí dozorců, když jeho matka a otec dostali odměnou za vzornou práci a udavačství možnost uzavřít „sňatek“, v praxi pět po sobě následujících nocí sexu mezi dvěma neznámými lidmi a pozdější nepravidelné návštěvy na povolení. Až do svého útěku Šin nikdy neviděl, co je za plotem, neznal běžné lidské emoce a vztahy, neviděl peníze, netušil, že jeho svět není jediný možný. Šinův příběh je extrémním osudem člověka zmrzačeného izolací v totalitním režimu. Jeho útěk na svobodu je dosud neuzavřeným „pokusem“, zda je přechod do běžného civilizovaného světa vůbec možný. Do jedné osoby je tu vlastně koncentrován problém přerodu, jaký mohou v rozředěnější podobě zažívat celé národy ponořené na několik generací do uzavřené diktatury.