Dnes je neděle, kdy se nic nedělá, ale to neplatí pro nás volnonožky. O víkendu se naopak píše nejlíp, protože v klidu. Kolegové zapojení do klasického pracovního procesu si totiž užívají víkendového volna, netelefonují, nemailují a neruší.
Neprobudily mne ani tak výčitky svědomí nad nehotovým textem o novinkách v kinech, ale bolest v krku. Když se snažím správně dýchat při ranním cvičení, rozkašlu se. A rozbolí mne hlava. Vypadá to na nějakou letní virózu. Bude to chtít každopádně spoustu čaje, řeknu si a pustím se do práce, kterou musím naštěstí odevzdat až v úterý. Tuším totiž, že dneska ji nejspíš nedodělám, protože bez prášku psaní nejde vůbec, a s ním jenom ztěžka. Venku teplota stoupá nad třicet, já mám osmatřicet, takže polední pauzu si dám dřív.
U postele najdu záchrannou kotvu, starou dobrou Makovici – luštitelský časopis, který jsem kdysi začala kupovat pro naši malou dceru. A nějak mi to zůstalo – na rozdíl od řady jiných tiskovin, které se z mého života vytratily, protože v (nevyhnutelné?) honbě za čtenáři zhlouply.
Změnila se i Makovice, ale ta od roku 1995, kdy začala vycházet, spíš vyrostla – což ostatně patří k přirozenosti rostlin. Z dětské luštěniny s měsíční periodicitou se stal dvouměsíčník pro čtenáře od osmi do sto osmi let. Což znamená, že si ji můžu luštit i já – tedy pokud najdu doma nějakou spolehlivě píšící tužku.
Vida – nezklame mne dcera, odchovankyně Makovice. Ta dobře ví, že bez tužky bych se nikdy nedozvěděla, jaký nový příběh vlastně zažila partička máků, kteří se kdysi vysypali z makovice a teď bloudí světem, aby svoje čtenáře pobavili, vzdělali a trochu jim zamotali hlavy.
Abych si mohla počíst, musím totiž „dohledat“ ty části vyprávění, které se skrývají v tajenkách. Sednu na chvíli k počítači a smažu většinu toho, co jsem napsala za poslední hodinu. Vezmu si další prášek, padnu zpátky do postele a říkám si, že to je vlastně záhada: křížovky, rébusy a doplňovačky mne totiž vlastně nikdy nezajímají.
Makovice ale nabízí příběhy – stejně jako filmy, na které koukám celý svůj dospělý život. Z titulní strany na mne zamyšleně hledí Ludwig van Beethoven, noty píše – místo propisky či brka – makovicí. (Obálky tohohle časopisu bývají vtipné a pěkné, většinou je totiž kreslí renomovaní výtvarníci – Jiří Slíva, Pavel Reisenauer či třeba Galina Miklínová.)
Uvařím si další čaj a nad přesmyčkovou doplňovačkou konečně zapomenu na to, jak mi třeští makovice. Dát dohromady tradiční „popletená přísloví“ by mi nemělo dělat problém. Asi už bych ale měla s tou léčbou zvolnit: je příliš svůdné vymýšlet nové varianty typu „Nové koště – velké oči“. Makovice odchovala celou jednu generaci a počítá se stárnutím svých čtenářů: když vydržím ještě pár let, budu si na ní coby senior trénovat paměť.
Zaútočím na rozepsaný text, povede se mi posunout ho kousek dál, takže se můžu za odměnu vrátit k Makovici. Ze záludné spirálovky se mi zamotá hlava, a tak si vezmu další prášek (dneska už určitě poslední) a zkouším najít aspoň osm rozdílů mezi dvěma naprosto stejnými obrázky.
Vždycky jsem si říkala, že ty tři ženské napsané v tiráži, které celé ty roky Makovici dělají, musejí být nadané až nelítostnou hravostí. Jinak by tajenka jednoho rébusu nemohla být „někdo s mopem“. Polknu vystydlý doušek bůhvíkolikátého čaje a bez údivu zjistím, že mi nedělní den rázně ukončila večerní tma. Září do ní obrazovka počítače a já těžko odhadnu, jestli vyčítavě, nebo – aspoň pro dnešek – uspokojeně. Před spaním si chci dát místo prášku jednu osmisměrku, ale nedodělám ji. Je ostatně potřeba si něco nechat na zítra, kdy se mi spustí rýma. A pak už bude líp, což je v přirozenosti letních viróz. Jak zhasínám lampičku u postele, koukám, že tohle číslo Makovice je jubilejní – stopadesáté. No, pozdrav pámbu. To jsem ale staré dítě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
