0:00
0:00
Společnost29. 7. 20128 minut

Poplach v Tiché uličce

Berlínští senioři oprášili v boji s radnicí účinnou zbraň svých dětí

Lucie Kavanová, Berlín
32 A jaros R31 2012
Autor: Respekt

„Tento dům je obsazen!“ vítá obrovský plakát návštěvníky rodinné vilky v berlínské čtvrti Pankow. Prvorepublikové sídlo, skryté mezi hustými smrky, zabrali v červnu squatteři. Zní to jako zpráva z jiné doby: okupace domů sice před lety představovala v kraji rozšířenou alternativu v přístupu k veřejnému prostoru, ale ty časy jsou dávno pryč. Současným rebelům ze Stille Strasse je navíc hodně přes šedesát let, nejstaršímu chybějí čtyři roky k dosažení stovky. Senioři si k obraně obecního domu, kde jsou zvyklí se léta scházet (a radnice s ním má teď jiné plány), vybrali cestu, která po pádu berlínské zdi citelně přepsala půdorys města. Co se stane teď, ovšem zatím nikdo neví. Rebelové přespávají na provizorních lehátkách a čekají, jak dopadne další jednání zastupitelstva.



↓ INZERCE
32 B jaros R31 2012 Autor: Respekt

Obsazeno na neurčito

Stille Strasse, neboli Tichá ulice, v Pankowě by mohla sloužit jako výkladní skříň evropského blahobytu. Bydleli tu pruští králové a i dnes je to výborná adresa. Opravené novorenesanční vilky střídají elegantní krychle, mramorové haciendy i zbrusu nové nízkoenergetické domy. Loupající se fasáda zahnědlého domu č. p. 10 zde působí trochu nepatřičně. Pětimetrové transparenty na plotě už pak poklid uličky, kterou lemuje alej topolů a za hodinu tu projede jen pár cyklistů, doslova ruší. I když je teď před domem klid, videa z letošního 29. června ukazují, jak z bělostných vstupních dveří vychází hlouček rozzlobených důchodců, nad hlavami nesou prostěradlo s nápisem „Obsazeno“ a přivazují ho na plot. Za chvíli přijíždí dodávka, z ní vyskakuje skupinka mladíků a začínají dovnitř nosit plážová lehátka, matrace a peřiny.

32 C jaros varianta R31 2012 Autor: Respekt

Teď, o měsíc později, nocuje na jedné z matrací i dvaasedmdesátiletá Doris Syrbeová, jedna z vůdkyň protestu. „No, pohodlné to moc není, ale co se dá dělat – jsme tu pro dobrou věc,“ váží slova pečlivě upravená žena. Dům, v němž bydlel v časech NDR Erich Mielke, šéf komunistické tajné policie Stasi, dostali důchodci k užívání v půlce devadesátých let. Nové seniorské centrum začala dotovat pankowská radnice a postupně se zde rozjely tři desítky kroužků – šachy, karty, gymnastika nebo kurzy angličtiny. Členové „Klubu“, jak se centru říká, platili měsíčně symbolické jedno euro a časem se jejich počet rozrostl na tři stovky. Letos v březnu ale nastal zvrat – radní Pankowa, městské části, pod niž vilka spadá, se rozhodli centrum uzavřít. „Město škrtá a my jsme letos přišli o pět milionů z rozpočtu. Musíme šetřit,“ sděluje oficiální důvod uzávěry Lioba Zürn-Kasztantowiczová ze sociálního odboru pankowské radnice.

Senioři se ale zlobí, že zmíněné škrty představují jen zlomek (konkrétně jedno procento) obecního rozpočtu. „Všichni bydlíme v okolí a za těch patnáct let jsme si na ten dům zvykli. Nakonec jsme ale na stěhování kývli – pokud ovšem radnice sežene podobné místo někde poblíž,“ říká mluvčí skupiny Doris Syrbeová, která v klubu vede aktivity pro členy nad devadesát let. Jenomže najít podobnou volnou budovu v Pankowě je takřka nemožné. Ceny za obdobné domy se pohybují v přepočtu kolem sedmi milionů korun a provozovat v takovém sídle seniorský klub není zrovna výnosný byznys.

Radnice nakonec s několika návrhy přišla, ale senioři je odmítli. „Všechny by znamenaly rozprášení našich jednotlivých kroužků do všech koutů Berlína – do mateřských školek, základních škol, moderních posiloven nebo jiných seniorských klubů. My ale chceme zůstat spolu jako Klub,“ říká Elli Pomerenkeová (74). „Taky by byly o dost dražší – třeba ve fitnesscentru bych platila deset eur za jedinou návštěvu. To je pro většinu důchodců moc, průměrná penze je tu kolem tisíce eur.“

Stárnoucí rebelové

Když uběhly dva měsíce a radnice stále trvala na tom, že k poslednímu červnu centrum zavře, rozhodli se senioři Klub za pět minut dvanáct obsadit. V Berlíně sice žije spousta pamětníků divokých záborů budov z osmdesátých a devadesátých let, ale Tichá ulička je jiný případ – tady nikdo se squattováním žádné zkušenosti neměl. „Bylo to spontánní rozhodnutí. Dlouhá léta jsme žili jako poslušní občané NDR, u nás se protesty moc nenosily,“ říká Syrbeová. „Teď je ale jiná doba a my máme právo se ozvat, když se nám děje křivda. A tohle bylo poslední možné řešení, jak Klub zachránit.“ Změnu postoje Syrbeová vysvětlit neumí, redaktor deníku Tageszeitung Konrad Litschko ale v jednom z červencových článků upozorňuje, že squatt ve Stille Strasse je jen jedním z mnoha projevů sílící politické angažovanosti německých seniorů. Starší ročníky je v Berlíně vidět stále více, třeba na demonstracích proti atomové energii nebo proti neonacistům, účastnili se letošních protestů proti zvyšování nájmů nebo proti hluku z berlínského letiště.

Penzijního věku zároveň začíná dosahovat generace studentských rebelů šedesátých a sedmdesátých let, pro niž byl tvrdý boj za práva nejrůznějších menšin a subkultur ústředním mottem.

V Pankowě to alespoň zvenčí na velkou rebelii nevypadá. Nebýt transparentů, poznal by na okupované vilce málokdo, že se právě tady odehrává drama. V kuchyni se právě loupají jablka na společný štrúdl. Drobná žena je bere jedno po druhém do ruky, nikam nespěchá a vysvětluje, že je ráno posbírala v zahradě a že teď vaří pro všech tři sta členů klubu, kteří do domu nadále docházejí na kroužky. V domě je sedm v noci permanentně obsazených lůžek, kde spávají vůdci protestu, ostatní členové je chodí podpořit přes den. Tu a tam je sice o zeď opřen nějaký starší plakát nebo posprejovaný deštník s nápisem „My zůstaneme“, chodbu ale ovládá především vůně společně podávané kávy a vypulírované stoly krášlí čerstvé květiny. Člověk si připadá spíše jako na návštěvě u babičky než v centru nelegální okupace.

Kromě Syrbeové přespávají v domě třeba manželé Heinz Schiller (83) a Helga Willová (84). V Pankowě bydlí už desítky let, nedávno se kvůli jednomu z developerských projektů museli stěhovat z bytu a o to více jim záleží na Klubu. „Většinu tvoří vdovy, třeba bývalá účetní, vychovatelka nebo zdravotní sestra. Zkrátka normální slušní lidé,“ říká Syrbeová. Ona sama pracovala desítky let v zásobování, když přišla v pětapadesáti o práci, novou už nesehnala, a tak se vedení kroužků v Klubu stalo hlavní náplní jejího dne.

Mezi prošedivělými hlavami ale jedna vyčnívá – kudrnatá hnědá kštice patří Enricu Schönbergovi, o generaci mladšímu hromotlukovi z občanského sdružení Pankower Ratschlag. Organizace čerstvě sdružuje místní kulturní instituce a neziskovky a snaží se na radnici prosazovat – zatím spíše neúspěšně – výraznější podporu rozvoji kultury a společenských center v této čtvrti. Právě oni pomohli seniorům sehnat a nanosit dovnitř provizorní lehátka. „Známe se se Syrbeovou z různých demonstrací. Máme kontakty v médiích, tak jsme jim trochu pomohli publicitou,“ říká Schönberg. Pravda je, že německá média příběh seniorských squatterů hodně zajímá. Díky zájmu médií se tak v Berlíně stala Stille Strasse známým tématem a každou chvilku tu někdo zaťuká. „Ptají se, zda něco nepotřebujeme, tu donesou koláč, jednou nám přišel zazpívat i celý školní sbor. Nějaký pán nám dokonce připojil bojler, abychom tu měli teplou vodu,“ pochvaluje si Syrbeová.

My zůstáváme

Po měsíci se už nicméně začínají projevovat první nepříjemnosti. „Při tom nedostatku soukromí, pohodlí i přetlaku návštěv si už občas lezeme na nervy. Těch sedm lidí, co tu spí, se teď dohodlo, že když za sebe seženeme náhradu, můžeme na chvilku zajít k sobě domů,“ přiznává mluvčí Klubu. Radnice na ně sice zatím neposlala policii, zato jim ale uzamkla sklep, kde mají kromě sportovního náčiní také hlavní uzávěr vody, a odpojila pevnou telefonní linku. Seniory to však neodrazuje. „Zůstáváme. Minimálně do srpna, kdy se znovu opět sejde zastupitelstvo,“ říká odhodlaně squatterka Elli Pomerenkeová.

Zda budou senioři muset Klub vyklidit, v tuto chvíli není jasné. Lioba Zürn-Kasztantowiczová, vedoucí sociálního odboru na pankowské radnici, považuje jejich stěhování za hotovou věc. „Zastupitelstvo to už odsouhlasilo. Provoz centra nás stojí přes padesát tisíc eur ročně. Coby veřejná budova musí mít podle vyhlášky nový systém protipožární ochrany a bezbariérový přístup. Jejich vybudování by vyšlo na další dva a půl milionu eur. Na to prostě nemáme,“ říká úřednice.

Tomuto argumentu ani senioři, ani Enrico Schönberg nevěří. „Město je chce dostat pryč a pak dům prodat, tak jako to udělalo s desítkami dalších budov v okolí – je to úplně ukázkový případ gentrifikace,“ říká mladý aktivista. Jednohlasný souhlas pankowské radniční koalice se každopádně po záboru začíná mírně drolit. „Vyhodit je na ulici prostě nemůžeme. Měli bychom hledat další možnosti, jak nájemné zaplatit,“ řekl deníku Tageszeitung Matthias Zar­bock z levicové strany Die Linke. Podobně obrátil i Michael Mittelbach (Piráti) a teď zdůrazňuje nutnost „najít řešení přijatelné pro obě strany“. 30. srpna po zasedání zastupitelstva by mělo být každopádně jasněji. Do té doby senioři na radnici vzkazují: „Tichá ulička zůstává.“ 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].