Olympionik David Černý

A nyní něco úplně jiného, pojďme si povídat o sportu: v pátek začíná v Londýně olympiáda, všichni jsou jistě zvědaví, jestli se nám zase podaří si něco pěkného vystřílet, vypádlovat, vyskákat či vyházet. Hodně při tom poteče pot, občas i krev, hodně se bude křičet, hekat, zatínat pěsti, plakat, zpívat, dopovat a tak vůbec všechno, co k takovým vrcholným sportovním podnikům patří.

Autor těchto řádků se už těší, jak se opět nechá výše zmíněnou propocenou atmosférou olympiády strhnout. V neposlední řadě i kvůli tomu, že se rád dozvídá o nových věcech, v premiéře tu budou soutěžit ženské boxerky, tak to by rozhodně chtěl vidět, jak na zem padne něžné pohlaví důsledkem nesmlouvavého levého háku a autorka rány za to dostane na krk medaili.

Vzdycháním, chrčením a huhláním souvisejícím s usilovným fyzickým vypětím se nechal strhnout i sochař David Černý. Tento týden v Londýně odhalí svou novou instalaci, typický londýnský rudý dvoupatrový autobus, který ovšem jeho zásluhou poněkud zmutoval: zadní část se mu proměnila v sedací část lidského těla a vepředu mu narostly ruce, na kterých teď dělá kliky, pěkně nahoru a dolů, za neustálého úpění, jež vychází z útrob dopravního prostředku. A jak se hýbe, tak se mu v oknech přelévají barvy našeho olympijského týmu, které jsou vypůjčené z veleslavné Dvoubarevné fugy Františka Kupky.

Autor těchto řádků kinetickou sochu už viděl v akci, takže se odvažuje tipovat, že v Londýně vyvolá rozruch. Že se o ní možná bude mluvit víc než o zatím neznámé dámě, která ze své sokyně v ringu ve finále udělá fašírku. Člověk se totiž při sledování nesmyslného pachtění autobusu od srdce zasměje, což je věc, na kterou se při olympiádě, jež se kvůli všemu tomu překonávání sebe samých bere smrtelně vážně, bohužel dost často zapomíná.