Sázka na instinkt

Přesně padesát let uplynulo minulý čtvrtek od okamžiku, který navždy změnil podobu rock’n’rollu. Z programu zaplivaného sklepního klubu Marquee v centru Londýna náhle vypadl koncert bluesmana Alexise Kornera. Měl se zúčastnit natáčení pro BBC. Pořadatelům akce se ale na poslední chvíli podařilo sehnat náhradu: jistý spřátelený spolek jménem Mick Jagger and The Rollin’ Stones. Zhruba stovce překvapených beatniků a milovníků jazzu se ten večer poprvé představila nebezpečně vlasatá, alkoholem a adrenalinem poháněná formace, která zde zahrála svým sexuálním nábojem opepřenou verzi amerického rhythm and blues. Během následujících deseti let si tímto živočišným přístupem intuitivních muzikantů a nezkrotných skandalistů podmanili Rolling Stones takřka celý svět. A staví na té image i teď, kdy jsme o padesát let dál.

Autorská dvojice Mick Jagger a Keith Richards se může pyšnit nejen desítkami notoricky známých hitů, ale také neuvěřitelnou fyzickou kondicí, která pohání jejich obří koncerty i v důchodovém věku. Respekt si zaslouží za obdivuhodnou výdrž, s níž překonali osobní konflikty a udrželi kapelu v chodu. Přesto tajemství úspěchu unikátní rockové čtveřice spočívá jinde: v magické ingredienci mladické rebelie, kterou Rolling Stones počátkem uvolněných šedesátých let vycítili ve vzduchu. Kapela se už navždy stala zosobněním drzosti, vzdoru a takřka archetypem jednoho hraničního přístupu k rockové hudbě.

Rebelové a snílci

Čí album by člověk raději zachránil z hořícího domu, kdyby měl možnost vzít si jen jedno? Beatles, nebo Rolling Stones? Pro generace posluchačů rockové hudby možná neexistuje důležitější otázka, která by lépe odhalovala – s nadsázkou řečeno – podstatu bytí na planetě Zemi. Jde o volbu skoro životní, která prozrazuje, co si myslíme nejen o hudbě, ale životě vůbec, jaké akcentujeme vlastnosti, zážitky, nálady.

V té volbě se totiž přes zdánlivou podobnost odráží dva různé světy: na jedné straně vidíme usměvavou čtveřici zvídavých a příjemných mladíků, kteří jsou hudbou fascinovaní natolik, že neváhají prozkoumat jakékoli možnosti zvuku. Hrají si s ním, přemýšlejí nad ním. Proti nim pak stojí čtveřice drsných a provokativních chuligánů, kteří si z drze vyplazeného jazyka dokonce učinili logo. Hudba pro ně není záležitostí rozumu, ale instinktu. Jde o spontánní výstřik energie, která by se jinak nejspíš proměnila v ničivou sílu. Také koncerty pro ně představují rituály naprostého vytržení těla i mysli, leckdy na hraně sebedestrukce. Tam, kde Beatles hledali inspiraci u komplikovaných skladatelů soudobé klasiky a experimentovali s možnostmi nahrávacího studia, Rolling Stones navždy zůstali věrní neškoleným géniům černošského blues.

Polarizace Beatles a Rolling Stones se v různých obměnách táhne celou historií populární kultury a vzrušuje téměř všechny fanoušky. Bere na sebe podobu věčného sporu mezi rozumem a pudy, mezi objevováním výšin a hledáním kořenů, mezi fantazií a realitou, mezi stylizací a opravdovostí. Ty vlastnosti v různých dobách obsazovaly různé idoly (například David Bowie v. Iggy Pop, Blur v. Oasis), ovšem dráždivé napětí vždy zůstávalo. Snílkům totiž pokaždé hrozil pád na zem a rebelům nebezpečí, že to se životním stylem jdoucím na dřeň přeženou.

Přitom nejde o spor přístupů, z nichž jeden by nutně měl mít navrch nad druhým. Rockové hudbě se tu spíš jako žádnému jinému umění před ní podařilo postihnout prazákladní lidskou touhu. A sice chuť chvílemi na sebe masky brát a jindy je ze sebe strhávat. Navíc střídavě masky obou zmíněných poloh: a v tom je přitažlivost oné volby.  

Sázka na základní instinkty a zemitost se stala životní výhrou Rolling Stones. Půl století na scéně v současné formě, kdy stále vyrážejí na vyprodané koncerty, je nebývalý triumf, jakkoli skeptici spíš mluví o triumfu ošetřujících lékařů pánů Jaggera a spol. Možná se v něm ale skrývá i něco obecně lidského: neexistuje totiž žádná kapela, která by se s nimi mohla měřit co do dlouhověkosti a významu, a přitom stála na straně výšin fantazie a stylizace.