Autor těchto řádků trávil uplynulé večery četbou románu Strážce sadu. Název působí letně, maximálně baboletně, autorem je nicméně Cormac McCarthy, takže o žádný oddech k vodě rozhodně nejde. Děj vypráví o puberťákovi, který se spřátelí s pašerákem, přičemž na rozdíl od čtenáře netuší, že kvůli němu kdysi přišel o otce. Jsou tu pro McCarthyho typické pasáže, kdy autor se stoickým klidem popisuje věci tak odpudivé, až je z toho člověku špatně. Výmluvná je v tomto ohledu scéna, která se odehrává právě u vody, respektive u jímky na hnojiva, detaily ale prozrazovat nebudeme, radši si to přečtěte sami.
Co se prozradit dá: je fascinující, že tuhle knihu McCarthy napsal coby dvaatřicetiletý debutant. Text je tak vyzrálý, že kdybychom si Strážce sadu položili vedle Cesty, těžko bychom poznali, že juvenilii od zatím posledního autorova počinu dělí jednačtyřicet let. Žádné opatrné osahávání terénu, McCarthy šel už na začátku pěkně zpříma na věc, od první kapitoly, první stránky, prvního slova. Se sadařem mu jako redaktor pomáhal Albert Erskin, který pečoval o texty Williama Faulknera. To jistě leccos vysvětluje. Ale stejně: kdyby McCarthy už ve třiceti neuměl psát, Erskin by se mu na nějakou pomoc jistě vykašlal.
Celá věc se přitom dá brát i z druhé strany. Autorů, kteří na začátku oslnili literární svět nesmlouvavým tahem na bránu, je nepočítaně. Většinou jim ale časem došel dech. Cormac McCarthy je v tomto ohledu zvláštním úkazem. V Cestě mu motor imaginace běžel i v třiasedmdesáti letech naplno a k tomu se přidala ještě zřejmá vyzrálost v pohledu na ono lidské hemžení, jež se podle autora může řítit do pěkné polízanice.
Cesta vyšla před šesti lety. Tímto McCarthyho vyzýváme, aby konečně dokončil svou novelu situovanou do osmdesátých let minulého století, v níž má prý poprvé jako hlavní postava figurovat žena. Prosím, prosím…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
