Čeho se bojí Nečas

Svým odvoláním ministra spravedlnosti vstoupil Petr Nečas do historie české politické trapnosti. Může za to způsob, jak to provedl: bez varování, v utajení a doslova s minutovou návazností jednotlivých kroků tak, jako by šlo pouze o to, aby náhodou ministr ještě před svým úplným odvoláním nestihl něco konkrétního rozhodnout. To něco, jak všichni navzdory premiérovým pokusům zastřít pravdu věděli z médií už pár hodin po Pospíšilově vyhazovu, bylo jmenování nové vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, jejíž návrh ležel ministrovi spravedlnosti na stole. Proč personální změna na státním zastupitelství straší premiéra tak, že kvůli ní dal v sázku svoji kariéru i dobrou pověst? O co mu v této hře jde?

I jeho zásluha

Přestože se už šéfovi vlády povedlo najít a instalovat nového ministra spravedlnosti, na vysvětlení pořád čekají kroky, které se odehrály na začátku výměny Jiřího Pospíšila za Pavla Blažka.

Jeden by řekl, že při pohledu z oken vládních úřadů vypadá situace docela dramaticky: Česko letos oficiálně vstoupilo do recese, navíc stojí před nutností kooperovat a promýšlet léky proti stále přítomné hrozbě krachu eurozóny. Bez ohledu na to potřebujeme prosazovat reformy, což s výrazně nepopulární vládou nebude bez problémů. A v této chvíli při takto postavených kulisách premiér Nečas vsadí svoji zbývající důvěryhodnost do odvolání ministra, který je uprostřed klíčového politického rozhodnutí měnícího zdejší justici. Přitom není jasné, proč to šéf kabinetu dělá. Aby, jak tvrdí, zbavil vládu člověka, který v čase krize a úspor natahuje ruku po penězích? Dává to nějaký smysl, když vláda na věznice Pospíšilovi předtím v klidu přidala? Těžko. Nebo aby se zbavil ministra, jemuž jako premiér přestal věřit? Proč to ale potom celé do poslední chvíle tají a odvolání proběhne rekordně v řádu desítek minut, jako by Jiří Pospíšil spáchal zločin nebo jako by šlo o to odvoláním něco hodně důležitého stihnout?

Celou věc si tedy zatím nelze vysvětlovat jinak, než že se premiér snaží zabránit reformě justice, což by byla velmi vážná věc. Tato reforma závisí na dvou momentech: na důvěryhodném obsazení hlavních pozic ve státním zastupitelství a přijetí zákona, který má ze státního zastupitelství učinit nezávislý, sebevědomý instrument vymáhání spravedlnosti v Česku. A zatímco zákon Nečas brzdí svojí nečinností, obsazení šéfa vrchního státního zastupitelství zablokoval odvoláním Pospíšila.

Na reformě státního zastupitelství přitom úřady už dlouho pracují, nikdo z vlády ji otevřeně nezpochybnil, má podporu opozice, odborníků i veřejnosti. Nezpochybňoval to ani premiér, naopak jsme si mohli myslet, že mnohokrát vychvalovaný pokrok ve schopnosti českého státu prosazovat právo i proti mocným je i Nečasovou zásluhou. Logicky, jako racionální, skandály nezatížený člověk musí přece chápat, že k odpolitizování justice musí dojít každý rozumný stát, pokud chce svým občanům zajistit svobodu a vysokou životní úroveň. Proč tedy najednou Nečasovi tak málo záleží na tom, aby nás o tom přesvědčil? A proč nás jeho nový ministr Pavel Blažek  varuje – dřív než vůbec mohl zaschnout inkoust na jeho čerstvém jmenování –, že o Pospíšilově reformním zákoně nás „čeká dlouhá a složitá debata“?

Nečasova poučka

V případu Pospíšil, Nečas, Bradáčová nejde v principu ani o jednoho ze jmenovaných. Podstatné je, jestli premiér teď – jak se z případu Pospíšil zdá – skutečně pracuje proti zájmům Česka završit reformu justice a podtrhnout ji důvěryhodnými tvářemi v jejím čele. A pokud ano, proč to dělá.

Populární lidový obrat říká, že to je kvůli tlaku „kmotrů“ v pozadí. Přesněji by se mělo říct – kvůli strachu vlivných lidí v ODS, že na ně policie začne vytahovat jejich podezřelé obchody tak, jako to teď udělala s Vlastou Parkanovou nebo s manažery Mostecké uhelné. Nebylo by divu: psychologicky se ve světě politiky a velkých peněz odehrává velká změna. Ještě nedávno měli politici policii a státní zastupitelství pod přímou kontrolou nebo minimálně jištěné kontakty v rámci klientelistické sítě. To ale najednou v několika momentech přestalo platit. Navíc je tu psychologicky drtivá promenáda z korupce obviněného bývalého hejtmana Davida Ratha s „klepety“ ve sněmovně.

Nečas ale možná nemusí být z pozadí naváděn těmi svými „kmotry“. Je možné, že on sám dospěl k závěru, že stranu je třeba před nezávislými státními zástupci chránit. Možná se mu honí hlavou, že ODS jako nejdůležitější garant „rozpočtové odpovědnosti“ nesmí v nejisté době oslabit, nebo padnout. Možná také tuší, že míra ekonomické kriminality mezi jeho spolustraníky je taková, že by to k pádu strany mohlo vést.

Toto uvažování, jakkoli se zdá logické, by však v konečném důsledku vedlo do pekel. Poučky o politické straně jako garantu demokracie obecně platí, neplatí ale nutně pro ODS jako takovou. Konkrétní politická strana může být nositelem demokracie do doby, kdy jí to lidé věří. Pokud důvěra zmizí, zmizí i role garanta, to je jednoduché. Nečas jako předseda vlády by si tedy měl nad postel napsat jinou poučku: Pokud nerozmetám korupci, pak korupce rozmetá mě (myšleno celou demokracii). Pak ODS tak jako tak půjde do kytek a moci se chopí Grebeníčkové a Vandasové, jinak řečeno komunisti a neofašisti nebo jejich plus minus stejně odpudivé odvary.

Pokud ale Petr Nečas bude přes všechna rizika trvat na svém a bude Česko tlačit do éry svého předchůdce Mirka Topolánka, kdy vedení státního zastupitelství skutečně bylo jen služkou mocných a bohatých, je tu přece jen ještě jedna naděje. A sice že Česko 2012 už není Česko 2009. Každý ví, co byla justiční mafie. Média se v problémech korupce a jejího řešení mnohem lépe orientují. Veřejnost má na politiky větší nároky. Pokud by se tedy nesrozumitelný premiér skutečně rozhodl očistu justice blokovat, není nikde psáno, že si to tato společnost nechá líbit.