Trojí a jediná Bosna

Probouzí mě hlava. Uf, menší kocovina, myšlenky, vzpomínky. V hlavě mi běží včerejší večer. Herbal spirit neboli becherovka, družení, seznamování, plavání v přístavu, mezilidské vztahy, nenaplněné lásky a bilance života. Chci být svobodná. Život je moc krátký pro špatná rozhodnutí. A Bosna? Jaké je asi tohle rozhodnutí? No našim jsem to ani neřekla. Stejně bychom jeli. Vstáváme a pozvolna balíme. Mapy sem, dokumenty někam schovat, kopie jinam, mapa min, slovníky, doporučení, průvodce, hadi, vlci, medvědi, pušky, nezaměstnanost, divoká povaha… Jsme připraveni. Ještě poslední procházka, poslední zamávání Dubrovníku, naposled vyjít 143 schodů a vstříc novým zážitkům.

Autobus je překvapivě luxusní a přesný. Jedeme. Jak asi poznáme, že jsme tam? Stavíme snad všude. Pomalu se stmívá a začínáme být nervózní, snažíme se luštit rychle ubíhající cedule v cyrilici. Ljubuški, kdy budou Ljubuški? Sedněte si. Ljubuški by měla být vesnice asi 9 km od Kravicových vodopádů. Trochu se ve mně pere přirozená vyhýbavost k turistům. Ale, co jsem já, že… A já vodu tak miluji. Míjíme zavlažovací kanály, továrničky a nespočet nedostavěných a vybydlených domů.

Vyhodí nás na parkovišti a dál prý tamtou dodávkou. Bože, ať aspoň nejedeme sami. Beru ho za ruku. Kdyby něco, tak sraz do soboty v Sarajevu na nádraží, jinak doma. Stisk.

Tak jo, přiznám se, zlomili mě, nejsem tak klidná, jak bych chtěla. Auto zastaví a vystupujeme, samozřejmě s pořádným zpožděním, dávno tma a jako k vzteku milé Ljubuški jsou úplně normální a celkem rozlehlé město. No a kde budeme spát? Ty jejich strmé kopce nám udělaly trochu čáru přes rozpočet. Nejsme sami. Dva mlaďoši stojí nad taškami a rozhlíží se. Určitě nejsou tak blbí a mají nocleh. Kde budete spát? Přece doma! A vy? Bezradně ukazujeme na automapu nepoužitelného rozlišení.

Mám kámoše, ten má nějakej klub, můžu ho zkusit, ale jestli nic, good luck. Prosím. Dvě piva, pár cigaret, pár vět. Tak jo. Pojďte se mnou. Park, tma, ruiny, prázdno. Dejte pozor, miny jsou tady všude – žertuje. Stojíme před obrovskou továrnou, zbytek vybombardovanej, jen světýlko další cigarety. Čekáme. Kouříme. (Jak typický jev pro Bosnu.) Dávám si pepřák do kapsy a chytá mě vnitřní amok. Jak se z tohohle dostaneme… Hlavně ať nás odtud odvedou pryč. Blikání dynama. Na rozhrkaných kolech přijíždí dva – tichý a dlouhovlasý – a odemykají továrnu. Chytá mě panika. Rozsvítí a najednou se vše otočí. A já si nadávám, že jsem přestala věřit v dobrý lidi. Celé spodní patro tabačky kluci vyklidili a z ničeho včetně prostředků dali dohromady klub pro mladé. Tehdy jim bylo šestnáct. Skromně, ale hrdě nám všechno ukazují a těší je zájem – a my jim hrozně závidíme. Usedáme a začínáme se bavit, kluci nás hostí a povídají a my se seznamujeme s Bosnou. S tou částí, o které se toho moc nedočtete. Tam jsem ji začala chápat a milovat.

Myšlenky se střídají v nestihatelném tempu. A nejen myšlenky. Dochází mi, že ke své zemi nemám žádný hlubší vztah. Snad se cítím víc doma tady. Nepochopitelná, neuchopitelná, trojí a jediná. Bláznivá, divoká a tvrdá. Plná kovu a krve, vody a volnosti. Široká. Plná citu. Bosna.

Žužo hraje a zpívá, my občas přihodíme nějakýho toho Plíhala. Poslouchám, divím se, nechápu a chápu, cítím se blízko a klukům moc fandím a uvědomuju si, jak zrovna tady je to, co dělají, důležité.

Loučí se a mizí. Přehodíme přes sebe spacáky, mlčíme a jen jsme. Součástí. Asi. Tu noc se pro mě změnilo něco zásadního.