Ostře sledovaný comeback

O tom, jak vrátit na výsluní sólové zpěváky v důchodovém věku, v Americe spekulují týmy producentů. V tomto světle je úsměvné, že za nepřehlédnutelný comeback poslední doby vlastně vděčíme fiktivní toaletářce z pražského Hlaváku.

Když se tvůrci animovaného snímku Alois Nebel zamýšleli nad zpěvákem, který by mohl být generačním idolem ovdovělé paní Květy, a přitom se nepříčil jejich vkusu, padla volba na Václava Neckáře. Oslovili jej s hotovou písní Půlnoční, kterou s kapelou Umakart napsal spoluautor filmového scénáře, kreslíř a hudebník Jaromír Švejdík. Tak se zrodil hit, jenž se stal symbolem Vánoc 2011, ovládl nejednu anketu o song roku a přiblížil rošťáka z Golden Kids generaci YouTube.

Odvaha podle Cashe

Nyní vychází celé album Dobrý časy, které pro Neckáře ještě před fenomenálním úspěchem Půlnoční začal připravovat o generaci mladší „umakartový“ tandem Švejdík a Dušan Neuwerth. Osmašedesátiletý zpěvák se po dlouhých letech dočkal písní, na něž může být pyšný. Dobrý časy jsou noblesní deska, jakou stárnoucí popový interpret potřebuje: střídmá, mírně bilancující v obsahu, ale zároveň současná v zacházení s přímočarým folkově písničkářským zvukem. Taková, jaké u nás chybějí.

Aby byl kontrast zřejmý, stačí si pustit jeho předchozí albový počin Oči koní (2005), kde se projevují všechna tápání a pod kůži zažrané zvyklosti interpretů oficiální scény, kteří zažili raketový vzestup v šedesátých letech a poté tvořili za normalizace. Většinou se pohybují v okruhu osvědčených spolupracovníků; neuvědomují si, že pop je jako upír, který chce stále čerstvou krev. Současné tendence buď pouštějí ze zřetele, nebo o nich mají velmi naivní představy (to se týká i Gotta či Vondráčkové). I Oči koní jsou zvukově de mode a za pestrost se tu vydává žánrová neuchopitelnost. Album skáče od šansonu přes osmdesátkový pop k mexické náladovce, texty – důsledně o koních a dostizích – mnohdy šustí námezdní rutinou.

Jednoduše není zvykem, aby čeští zpěváci Neckářova věku měli kuráž natočit moderní a trendy poučené album, jejichž tradici založil Johnny Cash. Ten se totiž jako první veterán začal spoléhat na instinkt až o dvě generace mladších hudebníků.

Se Švejdíkem a Neuwerthem Neckář získal nejlepší možné partnery a Dobrý časy je deska, kterou je radost kritizovat: všechny výhrady totiž nezpochybňují její nadprůměrnou kvalitu. Švejdík je díky spojení s jesenickými Priessnitz považován za kultovního textaře a zpěváka, Neuwerth coby producent zásadně ovlivnil zvuk tuzemské kytarové scény nultých let (nahrává s Tata Bojs, Vypsanou fixou, Kryštofem i Sunshine). Přes tuto výbavu se album občas zadrhne na tom, že obě strany nenajdou dostatečnou rovnováhu kompromisu. V několika písních připravili autoři Neckářovi až příliš temný repertoár, vylákali ho mimo jeho obvyklou bezpečnou zónu. Odvážně je následoval, ale vcítit se do nových poloh mu činí potíže.

Velké sousto představuje i textařství Jaromíra Švejdíka, který byl vždy zvyklý psát pro svoji náturu a neumí se příliš přizpůsobovat. Od abstraktnějších časů Priessnitz nabrala jeho slova jasné kontury a dnes jako jeden z mála autorů dokáže na půdorysu rockové písně odvyprávět sugestivní příběhy, v nichž se melancholie a sklony k sebedestrukci sváří s osudovou tragikou. Podat je s důrazem na všechny spodní proudy představuje pro „věčně rozpustilého kluka“ Neckáře hraniční úkol.

Normalizační propast

Zpěvák dokáže dokonale vystihnout linku vzpomínek na bezstarostné mládí (Tajemství, Bejvávalo). Souhra s textem skvěle funguje i v okamžicích věnovaných víře a životnímu smíření (Hledal jsem Tě Pane) – tam může Neckář uplatnit šarmantně ostýchavou jemnost. Jakmile se však má poprat s porozchodovými opileckými eskapádami (Na Rafandě), či dokonce mordýřskou baladou (Noční vlaky), ukáže se, že v sobě nemá dost démonů ani furiantství na to, aby byl přesvědčivý. Jsou to nicméně tak silné kusy, že by byl Neckář bláhový, kdyby je odmítl a nepokusil se o vlastní interpretaci. Tam, kde by jiný zpěvák spoléhal na rozervanost, Neckář brzdí a zachovává starosvětské dekorum.

Přestože od listopadu 1989 uplynulo 22 let, Dobrý časy jsou vlastně první pokus o vzájemnou komunikaci mezi před- a porevolučními muzikanty. O přemostění propasti ale nemůže být řeč – a nejspíš dlouho nebude. Ti první mají u konzervativního českého publika historicky danou mediální slávu, ale když dojde na aktuální tvorbu, jsou bezradní. Ti druzí tvoří v návaznosti na světové dění, zato nepatří mezi oblíbence bulváru, a navíc mezi normalizačními popaři nenacházejí mnoho figur, na něž by nepohlíželi s despektem.

Už pro takto rozdané karty se dá předpokládat, že Dobrý časy zůstanou raritou a nenastartují na zdejší scéně všeobjímající nadgenerační nálady, jaké panují ve světě. Stále je třeba mít na paměti, že obě strany se neposadí k jednomu stolu, dokud je k tomu nevyzvou temperamentní toaletářky.