Jak je důležité míti Sherlocka

Nyní už šestidílný seriál BBC prostě nazvaný Sherlock se mezi diváky na celém světě stal kultem. Dokázal totiž bravurně přenést více než století starou postavu viktoriánského detektiva do chaotického digitálního světa. Jeho sociopatické rysy totiž skvěle vyhovují modernímu archetypu technologického „geeka“, který se sice umí skvěle pohybovat po sítí, ale pořádně neví, jak odpovědět na pozdrav.

Spolutvůrce série Mark Gatiss minulý týden k nadšení všech fanoušků oznámil, že další díly se začnou natáčet počátkem roku 2013. Uvede je epizoda na motivy povídky Prázdný dům, v níž spisovatel Arthur Conan Doyle v roce 1903 vrátil svého pohřbeného superhrdinu znovu na scénu po desetiletém naléhání fanoušků.

Současná doba sherlockovským postavám přeje nadmíru a stávají se klíčovými figurami úspěšných seriálů. Ať už se jedná o Holmesem přímo formovaného doktora House, detektivního konzultanta Patricka Janea v seriálu Mentalista či experta na „čtení obličejů“ Cala Lightmana v Anatomii lži. Žádný z uvedených hrdinů své indicie – potřebné k určení diagnózy nebo vyřešení případu – nezískává rozhovory nebo výslechem, nýbrž pozorováním. Odečítáním a vyhodnocováním jevů. Umějí vyhmátnout jejich jednoznačnost a záměrně se vyhýbají všemu, co zavání lidským faktorem.

Tím, jak se mezilidské vztahy postupně virtualizují, jsme stále více fascinováni hrdiny, kteří umějí získat všechny potřebné informace, aniž by se museli namáhat něčím tak staromódním, jako je získávání důvěry a komunikace. To vypovídá především o velké nedůvěře k přirozenému jazyku a snaze vyhnout se jeho základní schopnosti zkreslovat a svádět k mnoha interpretacím.

Sherlockovské poučení popkultury posledních sezon tak zní: Není vůbec důležité, co kdo říká. Důležité je, jak se u toho tváří a ošívá, co má na sobě a kam se dívá. Do mediální reality to je vynikající výbava.