Plkání, bez něhož nelze žít

Když Jaroslav Rudiš vymyslel letos v květnu název své nové hry, rozhodl se otestovat ho skrz ono horké médium, o kterém v té době všichni mluvili. Umístil na Twitter zprávu „Národní třída: Tak se jmenuje moje nová divadelní hra. Premiéra v říjnu“ a napjatě čekal na smršť reakcí. Místo telefonátů z kulturních rubrik a poznámek od přátel a kolegů však nastalo jen dlouhé ticho. Spisovatel měl dobrý důvod k překvapení: tweety jeho zahraničních kolegů jsou ostře sledovaným zbožím, třeba vzkazy od Salmana Rushdieho odebírá přes tři sta tisíc lidí. „Vlastně to dobře odpovídá tomu, jaký význam v Česku Twitter má. Zdá se být strašně ,in‘, ale ve skutečnosti zatím moc lidí nezajímá,“ říká spisovatel. Okolní svět ovšem tohle štěbetání omezené 140 znaky miluje. A navzdory Rudišově jarní zkušenosti mu pomalu přicházíme na chuť i doma.