Prašivý pes

Napětí, nebezpečí, sex, vraždy, sledování a špionáž včetně honiček v autech dvojitých agentů buď bez minulosti, nebo poznamenaných válkou ve Vietnamu. A to vše jen proto, že jeden člověk údajně vlastní „definitivní dekadentní dílo tohoto (tj. 20.) století“ – pornografický film natočený v dubnu 1945 v Berlíně s Adolfem Hitlerem v hlavní roli. Zápletka jako vystřižená z podřadného thrilleru, až na to, že u amerického spisovatele Dona DeLilla není nikdy nic takové, jak se to na první pohled zdá.

Hrdinkou jeho románu Prašivý pes je novinářka Moll Robbinsová, která po onom kousku celuloidu pátrá na vlastní pěst. Narazí přitom na jistého senátora, jenž vyšetřuje záhadné a supertajné obchodní uskupení, které zase na oplátku vyšetřuje jeho, a záhy se vynoří rádoby žertovná otázka, jestli není i kdysi radikální časopis Prašivý pes, pro nějž Moll pracuje, pouhým nástrojem propagandy. Jinými slovy, přestává být jasné nejen to, kdo je na čí straně, ale zda tam vůbec nějaké strany ještě jsou.

Vyzradit děj včetně rozuzlení by samozřejmě bylo nemístné. Raději předešleme, že kniha se též přístupnějším a mnohdy i přesvědčivějším způsobem dotýká obdobných témat jako spisovatelova tzv. vrcholná díla, z nichž u nás známe Bílý šum a Podsvětí. Je to všudypřítomná paranoia, manipulace a násilí prostupující atmosféru každého strhujícího příběhu zločinu, které v Prašivém psu ještě umocňuje strach z politicko-vojensko-průmyslového komplexu, jenž se začíná vymykat kontrole. Stejně jako v Bílém šumu také zde výrazně figuruje posedlost Hitlerem, přičemž obě prózy ukazují, jak se s ní dá v konzumní společnosti chtivé mnohdy i zvrácených senzací obchodovat. A konečně jako v Podsvětí i tady autor pronikavě vykreslil dvě kontrastní krajiny USA: barvitou vřavu New Yorku a vyprahlé pouště Jihozápadu.

Prašivý pes jazykem, spádem i počátečním dodržením žánrových konvencí odkazuje na americkou drsnou detektivní školu. Zároveň ovšem víceméně akční zápletkou nepřímo poukazuje na to, co přední francouzský teoretik Guy Debord roku 1967 nazval ve své stejnojmenné studii „společností spektáklu“ – jde o společnost, která dává přednost obrazu před skutečností, ať už se jedná o reklamu nebo televizní zpravodajství. Onen spektákl je však v DeLillově románu doveden do krajnosti. Jako by vizuální produkci věku všeobecného voyeurství, kdy intimní život celebrit předvádí ve vší parádě tolik oblíbený bulvár, dokázalo přetrumfnout už jediné: porno s Hitlerem jako popkulturní ikonou zla.

Autorka je amerikanistka. 

Don DeLillo: Prašivý pes

Přeložil Petr Fantys, Plus, 310 stran