Chlebíčky jsou součástí identity
Mají je ve vyhlášených lahůdkářstvích i v tom nejzapadlejším nádražním bufetu, nechybí na žádné silvestrovské oslavě. Narodily se za Rakouska-Uherska, přežily dvě světové války i komunismus a v gastronomickém světě je jim přisuzována výlučnost. Obložené chlebíčky má rád i gastronomický komparatista a spisovatel Viktor Faktor, který žije střídavě v jižních Čechách a indické Góe.
Je český obložený chlebíček ve světě opravdu výjimečný?
Během svých cest po mnoha zemích světa jsem se s něčím, co by se podobalo českému obloženému chlebíčku, setkal pouze v jediné zemi, a to v Lucembursku. Nevím, jakou roli v tom hraje fakt, že země byla zhruba sto let součástí českého království a poté i habsburského soustátí. Faktem je, že jsem se tam cítil téměř jako doma, a to nejen kvůli obloženým chlebíčkům či majonézovým salátům, ale i rázu krajiny, chutnému pivu či názvům ulic jako Václavská či Pražská.
Chlebíčkům nejvíce podobné jsou obložené sendviče či toasty, v Evropě oblíbené již koncem 18. století, to je ovšem druh občerstvení spadající do jiné kategorie. Navíc jim schází to podstatné, tedy vláčný krajíček veky.
Čím je veka tak unikátní?
Byť to není žádný pekařský zázrak, je zkrátka na obložené chlebíčky nejvhodnější, protože je vláčná a nerozpadá se ani nedrobí jako francouzská bageta nebo italský pane. Nenahradí ji ani anglosaský toast, který se zase vyznačuje tím, že v neopraženém či neosmaženém stavu chutná jako vata a žádnou chuť nezískává ani tepelnou úpravou.
Kdy se obložené chlebíčky zrodily?
První nabízela vyhlášená lahůdkářství u Lippertů a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu