Dopisy

LÉČBA VÝPOVĚDÍ
RESPEKT 6/2011

Dovolte nám pár poznámek z pohledu lékařů, kteří z českého zdravotnictví odešli do zahraničí – mnozí z nás hned po škole. Jsme z generace, která dostudovala kolem poloviny 90. let, v době, kdy platy byly mizivé, postgraduální předatestační vzdělávání chaotické a neprůhledné, a tak jsme odjeli pracovat do USA s přesvědčením, že se vrátíme, až budeme alespoň něco umět a pracovní podmínky budou lepší. Jenže nemáte představu, co ten návrat znamená.

Již jen úvodní martyrium s žádostmi českým úřadům o uznání zahraniční kvalifikace je vyčerpávající – atestace z USA vás na ministerstvu zařadí do kategorie „třetích“ zemí – nikdo nepočítá s tím, že by se lékaři snad vraceli. V porovnání se světem zde pracují po profesní stránce vynikající odborníci, i když s chováním k pacientům je to problematičtější. Nicméně jejich platy se za deset let reálně vůbec nezměnily, ba naopak. Plat v nemocnici je stále pětinou až osminou výdělku v zahraničí, proto se slouží do úmoru.

Uroveň postgraduálního vzdělávání se zlepšila minimálně a mladí lékaři za ni musí nyní i platit desetitisícové částky. Korupce je všudypřítomná, a to nemluvíme o obálkách v kapsách některých bílých plášťů, to je jen zlomek milionů, které se ztrácí jinde. Spoluúčast pacienta na léčbě je minimální; kde jinde si může člověk s rýmou zavolat zadarmo záchranku nebo jít v neděli do ambulance specialisty za 90 korun?

Na současné krizi je bohužel smutný i postoj velké části veřejnosti, která si levného českého zdravotnictví užívá, a přitom neváží. Není se vlastně čemu divit – až na malé výjimky česká média neposkytují úplné a přesné informace. Proč stále nikdo neotiskl onu tabulku s „tabulkovými“ platy lékařů? Z jakého výpočtu pochází oněch nesmyslných 50 tisíc Kč průměrného platu? Co je proboha špatného na tom, že lékaři chtějí donutit vládu udělat pořádek a najít peníze ve svém rezortu na platy, když dvacet let se nic neděje?

Akci Děkujeme, odcházíme plně podporujeme. Za současnou situaci nese odpovědnost politická reprezentace, která neúnosnou situaci ve zdravotnictví dlouhodobě neřeší, reformy pouze slibuje a lékaře důsledně ignoruje.

MUDr. Petr Smejkal, 1. lékařská fakulta UK, Praha, FN Bulovka, Praha,, Maine Coast Memorial Hospital, Ellsworth, Maine, US, a MUDr. Magda Čepková, The Whittington Hospital NHS Trust, London, UK

K lékařské protestní akci bylo mnoho napsáno i řečeno. Pozorovatel bez hlubších znalostí poměrů se zřejmě více přikloní na stranu veřejných sdělovacích prostředků, které zdravotníkům příliš nepřejí. V médiích se totiž omílá několik mýtů, které nejsou pravdivé.

Mýtus první: aktuální základní plat lékaře pracujícího ve státním zdravotním zařízení. Základní plat lékaře se dvěma atestacemi po pětadvaceti letech praxe je do 30 tisíc Kč. Pokud se na jeho výplatní pásce objeví suma kolem 50 až 60 tisíc, je to za druhý pracovní úvazek, který obnáší 110 hodin měsíčně ve čtyřech všedních nočních službách a dvou kompletních víkendových dnech.

Mýtus druhý: Hippokratova přísaha. Každý se s ní ohání, jako by to byl zákoník práce. Jen málokdo z nich ji četl a mají dojem, že podle ní lékař povinně musí léčit, a to i bez nároku na odměnu. To ale přísaha neříká. Lékař není povinen pacienta léčit, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne, určitě ne bez nároku na odměnu. Moderní poselství přísahy platné pro dnešní dobu říká, že lékař má postupovat tak, aby při prováděné léčbě pacienta vědomě nepoškodil, že nesmí informace o jeho chorobě sdělovat třetí osobě a že nemá vědomě provádět eutanazii. Celý zbývající text je dnes historickou záležitostí mimo realitu.

Mýtus třetí: lékaři hrozící výpovědí nakonec neodejdou, protože neumí jazyk nebo neumí nic jiného. Drtivá většina lékařů v mladší věkové kategorii umí minimálně velmi dobře angličtinu, protože anglicky je většina světové odborné literatury, bez které se neobejdou. Slyšel jsem, že překladatelské agentury v posledním půl roce měly velký zisk z překladů vysokoškolských diplomů a životopisů lékařů do němčiny a že třetina studentů v posledních ročnících medicíny se němčinu intenzivně učí. Ti starší lékaři bez znalosti jazyka také odejdou, a to do penze.

MUDr. Petr Šedivý

NAHÁ LEJLA S BEZDOMOVCEM
RESPEKT 6/2011

S kojeneckým ústavem v Krči mě pojí osobní zkušenost, byli jsme tam totiž nejprve v rámci výuky biologie na exkurzu, a na základě této zkušenosti jsme se se spolužáky rozhodli podpořit tento ústav předvánoční sbírkou na naší škole. V porovnání s MF Dnes jsme vybrali „pouhých“ devět tisíc korun, ale i přesto jsme byli pyšní, že jsme tuto sumu mohli ústavu předat. Na rozdíl od pana Třešňáka jsme totiž přesvědčeni o důležitosti a významu služeb, které poskytuje.

Zdá se mi, že autor svoji úvahu psal bez hlubší znalosti věci a že se ani neobtěžoval si o provozu tohoto zařízení vyhledat podrobnější informace. Souhlasím s tím, že polonahé celebrity (obzvláště typu Daniela Landy) jsou na hranici vkusnosti. Rozhodně se ale nedomnívám, že by výtěžek sbírky šel na „hračky a dovolenou u moře“, protože ústav v Krči má vážné existenční problémy a reálně mu hrozí ukončení provozu z nedostatku finančních prostředků.

Mnohem problematičtější mi ale přijde rovnítko, které autor pokládá mezi pobyt v ústavu a následnou kariérou bezdomovce a narkomana. Autor zde nezaslouženě dehonestuje posla špatných práv, ne jejich původce. Nikdo nepochybuje o tom, že ČR má velmi nefunkční a neflexibilní právní úpravu ohledně předávání odložených dětí do pěstounské péče. Absurdní je však fakt, že si autor pro terč své filipiky vybírá právě krčský ústav, jehož hlavní politikou je předat odložené děti do pěstounské péče co nejdříve. Stejně tak funguje v ústavu řada služeb pro děti, které se zde „zaseknou“, mimo jiné třeba skupina dobrovolnic, které zde pravidelně tráví čas se „svým“ dítětem.

Důležitým aspektem problematiky je také fakt, že do ústavu v Krči se v drtivé většině případů dostávají děti alkoholiček a drogově závislých matek, často nedonošené a trpící abstinenčními syndromy. Tato novorozeňata potřebují ambulantní péči a nonstop monitoring základních životních funkcí. I proto je institut kojeneckého ústavu nezbytný.

Matěj Jungwirth, Praha

Dopisy jsou redakčně kráceny.

OMLUVA

Dne 25. 8. 2008 vyšel článek v periodiku Respekt pod názvem „Don Řebíček“, kde byl mitr. prot. ThDr. Eugen S. Freimann, Ph.D., pravoslavný duchovní z Teplic, nazván agentem StB a zároveň jako osoba, která se stýkala s StB za účelem jeho hrané vstřícnosti k tomu, aby byl přijat na bohosloveckou fakultu. Zároveň že i založil soukromý podnik Bratrstvo sv. Konstantina a Heleny. Tato tvrzení jsou nepravdivá: agentem nebyl, s StB se nestýkal za účelem přijetí na studium a soukromý podnik žádný nezaložil. Za tyto nepravdivé informace se omlouváme.

Respekt Publishing, a. s.
Křemencova 10, 110 00 Praha 1

V Respektu č. 5 se nám „podařilo“ přisoudit autorství sloupku Boční světlo Marku Váchovi, ačkoli autorem byl David Marek. Za zmatení „Marků“ se autorům i čtenářům omlouváme.

Redakce