Říše po kolapsu

Tradiční archeologie měly vždy tendenci studovat „zlatou dobu“ nějaké kultury, období rozkvětu řemesla, umění i dálkového obchodu. Teprve v 80. letech 20. století se pozornost začala přenášet na zkoumání kolapsů, zejména v souvislosti s klimatickými změnami. V poslední době se tato studia posouvají ještě dál: k tomu, co se děje po kolapsu, jakým způsobem dochází k regeneraci. Podobným vývojem prošla i paleontologie, která se původně soustřeďovala na druhově bohatá společenstva, pak řešila otázku hromadných vymírání a paleoekologie, aby se nakonec věnovala těm průměrným pěti milionům let, během kterých dojde k oživení systému.

Tato studia určitým způsobem reagují na současný svět. Pokud jde například o nedávnou krizi, byli jsme, řečeno jazykem přírodních věd, nejprve svědky zvyšování komplexity bankovního systému, pak málem došlo k jeho hromadnému vymírání a nyní se ocitáme v přechodovém období mezi starým a novým polem stability. Pokud si s touto situací nevíme rady, je to v pořádku, protože fáze znovuoživení po velkém šoku má obvykle rysy singularity, tedy nepředpověditelného, kreativního řešení. Ale jen pro vítěze.

Lze se z minulosti poučit? Inkové si byli podle španělských kronikářů dobře vědomi toho, že před Cuzcem měla říše jiné, tehdy již zaniklé centrum – Tiwanaku. Na své předchůdce navazovali tím, že obnovovali úspěšné zavlažovací strategie, ale neméně důležitý byl…