Václave Havle, bylo to skvělé!

Převrat v Praze v roce 1989 byl jednoduše pohádka. Nemilovaného Gustáva Husáka vystřídal milovaný prezident Václav Havel. O sedmdesát let dříve jiný český myslitel, Tomáš Garrigue Masaryk, založil liberálnědemokratickou republiku. I v onom kouzelném roce 1989 zrestauroval demokracii a obnovil republiku celosvětově respektovaný český autor spolu se svými přáteli. Znovu přišla do módy metafora o králi – filozofovi. Z triček obepínajících ňadra krásných dívek na Karlově mostě se na nás usmívala tvář plachého muže, jehož spravedlivá Fortuna vyvedla z vězeňské cely až na Pražský hrad, aby tu v sídle státníků ztělesňoval svobodu Čechů. „Havel na hrad!“ hlásalo všudypřítomné heslo. Začátkem podzimu ještě ani opoziční spisovatelé nevěřili, že se to může stát, po Novém roce to již bylo samozřejmé; a když prezident navštívil Bratislavu, putovala s ním i prezidentská standarta, aby vlála tam, kde je on. Čistotou svých myšlenek vynikal mezi jinými prezidenty, všude si ho žádali a každé události, jíž se zúčastnil, dodal vážnosti.

Poprvé jsme se setkali před čtyřiceti lety; už tenkrát mě zaujal jeho laskavý úsměv, jeho typické hluboké brumlání a přemýšlivý humor. V lednu 1990 jsem prezidenta Havla navštívil spolu s manželkou a Adamem Michnikem. Měli jsme příležitost vidět ho při práci, v pivnici na Hradě; klábosil s námi v doprovodu dlouhovlasých umělců, novopečených ministrů. Rošťáckým tónem se vytahoval: „Vidíte? Prezidentský půllitr je o dva prsty vyšší než ostatní.“ Půllitr byl opravdu vyšší, ale Havel po něm sahal méně často. Předkládali mu dokumenty: „Vašku, tohle je v pořádku, to bys mohl podepsat.“ Pozorně to přečetl a lehce opoznámkoval. Ta role mu slušela, naplňovala ho bezoblačnou, vážnou pokorou. Byl to na něj nápor, ale zvládal ho, bezezbytku a s přemýšlivou důstojností.

Jeho osud prezidenta se tu zjevně nechal inspirovat spisovatelem, mistrem absurdního dramatu; ono je vskutku zarážející, že ještě pár dní předtím byl zavřený na samotce a že v jeho nové ochrance se našli i jeho někdejší hlídači.

Když se Slovensko oddělilo od Česka, z čehož Havel neměl pražádnou radost, vzdal se prezidentské funkce a v nastalém interregnu navštívil Budapešť. Přátelský protokol nám umožnil posnídat ve vládní vile jen tak ve dvou; pokoušel jsem se ho přemlouvat, aby se vrátil k literatuře. Na poli veřejného života už vykonal, co mohl, teď by zas mohl přijít ke slovu umělec, a politiku ať nechá politikům. Není jen sobectví spisovatele, ale i povinnost – odpovídal mi se shovívavým úsměvem, mnozí od něj očekávají, že zůstane prezidentem, tentokrát už jen českým. Pokoj se zalil sluncem, každý má svou vlastní cestu; já jsem se vrátil za svůj psací stůl, on zas pozdravit svého kolegu, prezidenta Árpáda Göncze.

Měl nabitý, zajímavý život, je možné, že jsme si navzájem na minutku (ale ne déle) dokonce trochu záviděli. On byl pro mě ztělesněním jasnozřivé odpovědné evropské politiky. Nejednou se stalo, že jsme podepsali stejnou petici – když s tím souhlasí on, pak to musí být správně, říkal mi vnitřní hlas. V doprovodu primátora Budapešti, bývalého samizdatového vydavatele Gábora Demszkého jsem navštívil penzionovaného a vyhublého Václava Havla ve starém domě v jedné malé pražské uličce, kde ho obklopovaly přátelské spolupracovnice. Havel měl radost z knih někdejšího samizdatu, z plodů odvážné a pilné práce. Se skloněnou hlavou si brumlal pod vousy, i teď, stejně jako kdysi, byl laskavý, jemný a trochu melancholický. Při odchodu jsem si všiml, že v průjezdu, na měděné tabulce s jeho jménem je srdíčko namalované rtěnkou. Tak je to správně, řekl jsem si.

György Konrád

Je maďarský spisovatel, žije v Budapešti. V českém překladu vyšly jeho eseje Takzvané zlo a Masky se vracejí a také romány Spoluviník, Hon a útěk a Kurátor/Zakladatel města.