Nestydět se být směšný

Hlavní hrdina thrilleru Lovci hlav Roger Brown (Aksel Hennie) trpí kvůli svým pouhým 168 centimetrům napoleonským komplexem a mindráky ho vženou do největšího dobrodružství jeho života. To norská kinematografie už dobrých deset let žádný komplex ze své velikosti nemá. Štědrý systém grantů a kvót stojí za boomem domácích snímků (letos jich vznikne rekordních 34), které svou originalitou často válcují i zámořské konkurenty.

Norové jsou navíc ve světě filmu v kurzu. Lovci hlav už mají zajištěnou americkou distribuci a Hollywood koupil práva na remake. Triumf skandinávské žánrové kinematografie přitom spočívá v tom, že se mladí tvůrci poučili v Americe, jak efektivně vyprávět příběh, ale zároveň do filmů otiskli svůj poťouchle cynický pohled na svět. Ostatně jak se na něj také dívat v blahobytné zemi obývané odtažitými individualisty, kteří v zimě takřka nezahlédnou sluneční paprsky. Takový pohled se objevuje i v Lovcích hlav, v nichž brutální scény a drásavé napětí neustále vyvažuje poněkud černý humor.

Nedokonalý sympaťák

Příběh renomovaného headhuntera, tedy hledače vhodných adeptů na manažerskou funkci, se zrodil v hlavě jednoho z nejprodávanějších norských spisovatelů Joa Nesbøho, který se proslavil sérií detektivek se svérázným detektivem Harrym Holem. Roger Brown je úspěšný muž. Má moderní vilu a vysokou společenskou prestiž, přitom si stále nevěří. Hlavně nechápe, jak si mohl zasloužit lásku své manželky Diany (Synnøve Macody Lundová), o dvě hlavy vyšší blonďaté krásky.

Proto ji zahrnuje drahými dary nebo jí zaplatí výdaje na otevření galerie. Nic z toho není zadarmo, a tak si přilepšuje k osobnímu rozpočtu krádežemi vzácných obrazů v domech klientů. Když mu jednoho dne zkříží cestu vysoký a tajemný Holanďan Clas Greve (Nikolaj Coster-Waldau), bývalý armádní žoldák a podnikatel v oblasti sledovacích technologií, vyjde najevo, že má doma patrně obraz nedozírné ceny od Rubense. Roger doufá, že tenhle lup mu pomůže vyřešit všechny problémy. Od pravdy však nemůže být dál.

Vystudovaný ekonom a bývalý makléř Nesbø se odpichuje od důvěrně známého světa pohlavárů velkých korporací, ale tón jeho knihy ani adaptace režiséra Mortena Tylduma neobsahuje společenský kritický osten jako Milénium Stiega Larssona nebo série o komisaři Wallanderovi, jež stejně jako Lovce hlav zfilmovala dánsko-švédská společnost Yellow Bird. Je to vlastně našlapaná hitchcockovská hříčka o muži, který se ocitne v centru rozsáhlého komplotu v pozici, kdy nemůže nikomu kolem sebe věřit. Obzvlášť nezapomenutelná je čtvrthodinová pasáž filmu odehrávající se na venkově, v níž hrají klíčovou roli plná latrína, traktor a bojový pes. Bez nadsázky má intenzitu bratrů Coenů v té nejlepší formě.

Ovšem americké režisérské duo bývá ke svým hamižným postavám kruté: většinou je potrestá neúprosná ruka osudu mohutně podporovaná jejich vlastní hloupostí. To Morten Tyldum (potažmo Jo Nesbø) je ke svému slabošskému protagonistovi smířlivý. Přesně v intencích norských tragikomedií poslední doby, jimž nic lidského není cizí a které často útočí na politickou korektnost všeho druhu.

Je to případ i u nás populárního Kurzu negativního myšlení (2006), v němž ochrnutý pesimista Geir rozvrátí terapeutickou skupinu tělesně postižených, když je přesvědčí, aby dali průchod ozdravné frustraci a nihilismu. V českých kinech šel před pár měsíci i letošní norský oscarový kandidát Happy Happy. Hit amerického festivalu v Sundance vypráví o partnerské nevěře bez jakéhokoli moralizování. Aféra v něm pročistí vzduch, odhalí jistá tajemství a dá novou dynamiku stereotypním vztahům. Také v Lovcích hlav mají milostné románky katarzní funkci a nadupaná akce je vlastně jenom záminkou k tomu, abychom se emočně angažovali v přerodu Rogera z arogantního hajzla v člověka, který si uvědomuje pošetilost svého chování a hodnotu toho, co by mohl ztratit.

Režisérovi se daří získat u diváka pro svého nedokonalého hrdinu nefalšované sympatie. Tomu hodně pomáhá obsazení Aksela Hennieho, který fyziognomií a melancholickým výrazem ve svých psích očích připomíná Stevea Buscemiho. Peripetie bizarní zápletky do sebe na závěr uspokojivě a logicky zapadnou jako jednotlivé dílky skládačky, diváckou slast z odsýpajícího vyprávění umocňují překvapivé a funkční zvraty. Film těží z toho, že sám sebe nebere příliš vážně, což je mimochodem schopnost, která hlavnímu hrdinovi v počátku výrazně schází. Lovci hlav jsou záměrně a hrdě směšní a nestydí se za to. Lepší lék na listopadovou chmuru člověk nyní v kinech nenajde.