Člověka zběžně obeznámeného s moderní historií nepřekvapí, že když do rozvráceného poválečného Německa přicházeli nemajetní Němci vyhnaní z celé Evropy, nikdo je nevítal s otevřenou náručí. A nemohla za to jen poválečná bída. Vykořeněnci přicházeli z českých Sudet, ale i Polska, Maďarska či Rumunska (dohromady jich bylo 14 milionů!), kulturní rozdíly mezi nimi a starousedlíky byly tedy propastné, sžívání logicky obtížné. Ze současného pohledu se ale zdá, že ho Němci zvládli dobře. Vyhnanecké svazy teď fungují převážně jako sdružení milých, nostalgicky vzpomínajících staroušků, Němci vystupují jako jeden sebevědomý národ a zbytek je odcházející historie. Skutečně? Tuhle otázku se rozhodl v obsáhlé studii prozkoumat německý historik Andreas Kossert.
Autor, sám potomek vyhnanců z dnešního západního Polska, vedl rozhovory s vyhnanci i jejich potomky, prošel desítky studií od historiků, psychologů i kulinářských etnografů a svá zjištění vtělil do textu dobře srozumitelného i laikům. Hned z prvních stran přitom začne být čtenáři jasné, že míra problémů, se kterými se Němci museli při usidlování ve staronové vlasti potýkat, daleko přesahuje možné představy. Zjednodušeně řečeno: bylo na ně pohlíženo asi tak, jako se nyní většina Čechů dívá na Romy – jako na nepřizpůsobivé vyžírky neschopné sžít se s domácími poměry. Německo navíc klečelo morálně i hospodářsky na kolenou, takže napětí bylo obrovské. Že hluboká vzájemná nevraživost nepřerostla v novou, minimálně občanskou válku, můžeme považovat za malý integrační zázrak.
Pod vlivem aktuálního dění v Česku se čtenář instinktivně touží dozvědět víc právě o příčinách tohoto úspěchu. Proto je dobré dopředu upozornit, že autor si něco takového za cíl neklade a lze usuzovat jenom z náznaků: kromě rychlého bohatnutí celé společnosti se na postupném sžívání podílely například církve, katolická i ty evangelické, jež se aktivně snažily bourat předsudky mezi různými skupinami lidí a napravovat nejhorší sociální nerovnosti. Zároveň ale – a na to autor ve své knize upozorňuje především – vyhnanci splynuli se svým okolím také proto, že sami aktivně potlačovali tíživé vzpomínky. V národě, který měl na svědomí holocaust, se jaksi neslušelo vyprávět vlastní bolestné příběhy. Z psychologie však víme, že pouhým mlčením vzpomínky nezmizí; naopak se jejich tíže přenáší na další generace. A to je hlavní poselství Kossertovy knihy: nebát se mlčení prolomit a naslouchat, byť nás od oněch událostí dělí více než šedesát let.
Andreas Kossert: Chladná vlast. Historie odsunutých Němců po roce 1945
Přeložili Jiří Strážnický a Jan Mattuš, Host, 479 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].