Spouštění s milou

Lyrické já, které zkonstruoval Eugen Brikcius ve své poslední sbírce milostné poezie Spouštění s milou, může pohoršovat. Není skromné ani přívětivé, spíš naopak. Holedbá se dobyvačností, z partnerek si často přezíravě utahuje a vzájemné důvěrnosti líčí až nestoudně. Záliba v učeneckém slovníku odradí lidovější duchy vzdělaneckou arogancí, zastánce korektnosti popudí drsné blasfemie a feministky zase suverénní tón mužské nadřazenosti, harašení a sexismu, který se nevyhýbá ani výhrůžkám výpraskem. Milovníky moderní poezie udiví, na jaký dávnověk autorova poetika navazuje: žádné uvolněné těkání asociací, ale komplikovaná syntaktická stavba, odkazující k marinismu, gongorismu či preciózní poezii 17. století.

Letos devětašedesátiletý Brikcius však nikdy nepatřil k básníkům obnažujícím své nitro v něžných či drásavých zpovědích. Jeho kreace se už téměř půl století rozvíjejí v protilehlé linii: jsou ryze arteficiální, stylizované, zasazené do složitých kulturních kontextů, bez nichž ztrácejí smysl. Donedávna měla Brikciova tvorba především konceptuální ráz. Vycházela z poetiky happeningu a realizovala se na pomezí výtvarných, dramatických a literárních žánrů, nejčastěji v podobě inscenovaných událostí či důmyslných mystifikací. Cílem byla rovněž provokace, ale místo burcujících šoků se publiku nabízely příjemné toulky několikapatrovým labyrintem ironie. Patřily k tomu i literární výkony, například básně psané v latině, kterou se autor naučil během věznění za politickou „výtržnost“ v éře normalizace. Jenže Brikciovy básně, ač náležely k nejosobitějším projevům zdejší nonsensové poezie, byly dlouho vnímány jen jako doplňkové hříčky na okraji závažnějších konceptuálních aktivit.

Posledními sbírkami Z milosti těla (2008) a Mesón el centro (2010) přešel autor plně na literární pole, byť se své celoživotní poetiky nijak nezříká. I v letošním Spouštění s milou inscenuje groteskní, ironické a provokativní „události“, vše se však odehrává v textu. Aforisticky zhuštěné mikropříběhy vycházejí skoro výhradně z básnických prostředků jazyka, zápletky i pointy se rodí přímo z rýmů, rytmů, aliterací, nápaditých kalambúrů a logických hříček, jež básníka občas přivádějí na poněkud kluzký terén. To se však orákulu nedá vyčítat, říká si o to sama řeč.

V poezii nicméně neplatí žádný soud absolutně. I když jsou Brikciovy kreace laděny převážně v dur, zaslechneme i mollové podtóny osobní bilance: „Vyneste mne na pavlač / kde jsem žil / ze všech sil / a zesnout chci nejináč.“

Eugen Brikcius: Spouštění s milou