Všechny děti do rodin

Spor o to, zda si má Česká republika udržet evropskou raritu v podobě kojeneckých ústavů, nabírá obrátky. Brzy poté, co ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09) oznámil jejich konec, prohrál první bitvu. Šlo o formalitu – konkrétně o to, zda kojenecké ústavy budou nadále pod rezortem zdravotnictví, nebo si je převezme Drábkův úřad. Výsledek ale svědčí o tom, že změnit tuzemskou praxi, v jejímž rámci jsou kojenci a batolata, o něž se rodiče nejsou schopni starat, posíláni místo do náhradních rodin do ústavů, bude hodně těžké.

46A_jaros_varianta_R38_2011_s.jpgŠkodlivé a drahé

To číslo Miloslava Macelu šokovalo: každé druhé dítě, které projde ústavem, spáchá v dospělosti trestný čin. „Řekl jsem si, to číslo je děsivé,“ vzpomíná současný ředitel odboru rodiny ministerstva práce a sociálních věcí Macela na své pocity, když si před pěti lety přečetl analýzu ministerstva vnitra. Mapovala osudy dětí, které v letech 1995 až 2004 prošly ústavní výchovou, a potvrdila to, před čím psychologové varovali už dávno. Ze sedmnácti a půl tisíce mladých lidí, kteří v tom období ústav opustili, jich kriminální dráha přitáhla více než polovinu.

Macela se začal ptát, jak je to možné, a z radního Pardubického kraje zodpovědného za dopravu se postupně proměnil v radního pro sociální věci. Brzy měl jasno. Ústavy nikomu neprospívají, necítí se v nich dobře senioři, lidé s postižením a natož děti. Někdejší lidovec, dnes člen TOP 09, se tedy pustil do práce na změně. Jeho kraj patřil k prvním, kde se lidé s mentálním postižením začali stěhovat z ústavů do bytů. Jenže s dětmi to tak snadné nebylo. Když před dvěma lety přijala vláda plán transformace péče o ohrožené děti, Pardubice se hned přihlásily, že ho chtějí realizovat. Šlo o to, aby co nejvíce dětí mohlo zůstat ve své rodině, případně u pěstounů, a co nejméně jich skončilo v ústavu (v Česku loni prošlo „kojeňáky“ přes dva tisíce dětí, tisíc se nakonec vrátilo do původní rodiny, šest stovek odešlo k pěstounům a na tři sta zůstalo v ústavní péči).

Jenže výsledky byly chabé. V Pardubickém kraji sice vzniklo třináct sdružení nabízejících pomoc ohroženým rodinám, ale zvyky sociálních pracovníků a opatrovnických soudů zůstaly stejné. Místo aby do rodin posílali pomoc a v případě, že selže, obraceli se na pěstouny, dál umisťovali děti do ústavů. Mezi lidmi, kteří o dalším osudu ohrožených dětí rozhodují, totiž převažuje názor, že ústav je nejjednodušší řešení. Nic na tom nemění fakt, že už byly popsány stohy papíru studiemi o tom, že odcizená ústavní péče je dražší než pěstounská a že děti z ústavů vycházejí navzdory nasazení personálu těžce citově poškozené.  

Macela usoudil, že jako krajský politik situaci nezmění. „Atakovali jsme ministerstvo návrhy, co dělat,“ říká Macela. Konkrétně podpořit práci s rodinou ohroženého dítěte a pěstouny a ústavy postupně rušit. Před rokem potom dostal nabídku, jaká se neodmítá: „Jednoho dne mi zavolali z kanceláře ministra, jestli bych pro něj nechtěl pracovat.“

Opravdu to nejde?

Do tuzemských stojatých vod, kde se o nutných změnách (mimo jiné i pod tlakem mezinárodních organizací a soudů) sice mluvilo, ale vždycky se závěrem, že se nesmějí uspěchat, vnesl Macela život. Koncem letošního srpna vzbudil ministr Jaromír Drábek rozruch prohlášením, že „od ledna 2014 nebude umístění dětí do tří let do ústavní péče možné, do roku 2016 toto omezení rozšíříme na děti do sedmi let“.  

Macela a jeho tým teď dokončují národní strategii, kterou v říjnu projedná vláda. Jde především o to daleko víc pomáhat rodině, která má problém, a posilovat naději, že ho nakonec vyřeší vlastními silami. Zároveň chce ministerstvo vzbudit zájem o profesionální pěstounství. V Česku je zatím obvyklé, že o pěstounství stojí lidé z podobných důvodů jako o adopci – jde o cestu, jak získat dítě, když vlastní mít z nějakých důvodů nemohou. Reformátor Macela chce ale podpořit především profesionální pěstouny, ochotné ujmout se dítěte jen na potřebnou dobu, než se vrátí do původní rodiny nebo odejde do rodiny nové.

Také profesionální pěstouni už u nás začínají fungovat, patří k nim například rodina Vratislava Hláska. Dočasné útočiště už tady našla tři miminka – přišla rovnou z porodnice a posléze odsud odešla do adoptivní rodiny. „I dva měsíce v ústavu stačí na to, aby se nenávratně narušila schopnost navazovat vztahy,“ upozorňuje pěstoun Hlásek na nebezpečí státní péče, které je v dobře vybavené pěstounské rodině možné úspěšně eliminovat.

Ministerstvo v této situaci chystá nábor nových pěstounů a slibuje zvyšovat jejich odměnu. Měla by být taková, aby se pěstounstvím člověk uživil jako kterýmkoli jiným zaměstnáním. Podle ministerského plánu by pěstoun například za péči o tři zdravé děti měl brát místo dnešních devíti dvacet tisíc korun. Zároveň by profesionální pěstouni měli dokázat pečovat o děti, s nimiž to není lehké, třeba proto, že byly týrané nebo zneužívané.

46B_jaros_R38_2011_s.jpgJsme paličatí

Slova ministra Drábka vzbudila v kojeneckých ústavech nevraživou odezvu. Protivníkem reformy je především Společnost sociální pediatrie, v jejímž výboru jsou ředitelé ústavů. „Máme tady děti, jejichž matky berou drogy, některé mají žloutenku. Děti se selhávajícími ledvinami a jinými vážnými vadami. Neumím si představit, kam tyto děti půjdou,“ říká místopředsedkyně zmíněné společnosti a ředitelka kojeneckého ústavu v pražské Krči Jaroslava Lukešová. „Nebráníme se změnám, ale nemohou být tak rychlé, bez přípravy.“

Stejně začala argumentovat také levice, především političky ČSSD. „Kam půjdou děti, které potřebují nejen lásku, ale i vysoce specializovanou lékařskou péči? Budou snad mít pěstouni doma všechny ty přístroje, hadičky a speciální postýlky?“ ptala se třeba bývalá poslankyně Anna Čurdová. A k pomalosti nabádá i Macelova předchůdkyně v čele ministerského odboru rodiny Michaela Marksová-Tominová: „Myšlenka na zrušení kojeneckých ústavů je v principu správná. Ve většině civilizovaných zemí ústavní péče o tak malinké děti neexistuje. Ale vybudovat během dvou let nový systém je v českých podmínkách naprosto nereálné.“  

„Je příznačné, že se debata rozhořela kolem pěti procent dětí, které mají nějaký vážný handicap,“ vyčítá Macela protivníkům úhybný manévr. Je na něj ale připraven – evropské státy dávají dost příkladů. Lékaři, zdravotní sestry a psychologové tam chodí pomáhat do rodin, biologických nebo pěstounských. „Je třeba poslat služby do terénu, ne děti do ústavu,“ shrnuje Macela. Masivní podpora rodin přitom podle něj vyjde pořád levněji než dítě v kojeneckém ústavu, kde stát měsíčně platí bezmála čtyřicet tisíc korun.

První bitvu však reformátoři prohráli. Když na konci srpna projednávala sněmovna zákon o zdravotních službách, který ve dvou paragrafech zmiňuje kojenecké ústavy, chtěli toho tři poslanci – Jan Čechlovský (ODS), Dagmar Navrátilová (VV) a Helena Langšádlová (TOP 09) – využít k tomu, aby se tyto ústavy zpod ministerstva zdravotnictví dostaly pod Macelovo ministerstvo. Důvod je prostý, právě tento rezort má dnes tah na branku. Plán konzultovali jak s ministrem Drábkem, tak s ministrem zdravotnictví Leošem Hegerem.

Přesto ho nakonec Hegerův rezort, kde má řada úředníků vazby na lidi z kojeneckých ústavů, zablokoval. „Legislativci ministerstva zdravotnictví nás varovali, že by to mohlo být vnímané jako přílepek,“ říká Langšádlová. „Cítila jsem v tom vliv lobby kojeneckých ústavů. Nechceme, aby změnu mohl kdokoli zpochybňovat, proto jsme náš návrh sami stáhli a do dvou měsíců připravíme jednostránkovou novelu.“ Jenže jak prosadit reformu, když už v první malé zteči zastánci ústavů vyhráli? „Ano, malou bitvu vyhráli,“ říká poslankyně. „Ale na další se lépe připravíme, aby nám legislativci nemohli nic vyčíst.“ Brzy přijdou na řadu daleko kontroverznější věci. Bude se hrát o vyšší odměny pro pěstouny, o více peněz na podporu terénních služeb a nakonec i o posunutí věkové hranice, do jejíhož dosažení prostě dítě nebude smět do ústavu vkročit. Poslankyně Langšádlová slibuje: „Chceme změny a musím připomenout, že jsme hodně paličatí.“