Jede to taky do kopce?

Jdu pěšky na casting. Ze stanice metra do budovy České televize na Kavčích horách není daleko. Cestou přemítám o veškerém dění a snažení, které nastalo od chvíle, kdy zazvonil telefon a já se dozvěděl, že jsem uspěl ve výběru pro Den D.

Přihlásil jsem dva svoje projekty: Fourcykl a Vznášedlo. Za chůze vzpomínám, jak jsem sháněl veškeré technické informace hlavně pro vznášedlo, abych nebyl překvapen všetečnými dotazy poroty. Údaje, výpočty a nákresy si teď nesu pěkně v tašce a hřeje mne vědomí, že jsem připraven. Vzpomínám, jak obstarání potřebných údajů byla pěkná honička. Tehdy jsem se rozjel do Dejvic, do budovy Fakulty tělesné výchovy a sportu UK. Našel jsem katedru biomechaniky. Profesoři byli přátelští a vstřícní. Z hlavy sypali jeden údaj za druhým, až mi z těch newtonů a kilowattů šla hlava kolem. Sotva jsem ta čísla stačil psát. S nadšením z tohoto nenadálého zisku jsem hned poté přejel metrem na Karlovo náměstí. Vstoupil jsem do starobylé budovy ČVUT. Vzpomínám, jak jsem zaťukal na dveře katedry konstrukce letadel. Pamatuji, jak byli profesoři a docenti překvapeni. Po krátkém technickém vysvětlení, o co jde, jsem se zeptal: „Poletí to, nebo to nepoletí?“ Z výrazu jejich tváří jsem vyčetl – co nám to tady ten člověk z ulice s batohem na zádech najednou povídá. Je přece jasné, že to nepoletí! Objasňoval jsem detaily. Rázem se vše změnilo. „Zajímavý nápad,“ říkali vlídně. „Váš dotaz – výpočet energie potřebné pro vznášedlo pro vzlétnutí i s pilotem – zadáme jako semestrální práci studentům. Výsledek budete znát za tři čtvrtě roku.“ Zaúpěl jsem, výsledek potřebuji hned!

Nyní s trémou a s ostychem vstupuji do majestátní budovy České televize. Procházeje vchodem jsem odhodlán obhájit oba svoje přihlášené projekty. Je nás tady ve vestibulu už požehnaně. Osměluji se a ptám se paní sekretářky, zda budu obhajovat oba přihlášené projekty, nebo jen jeden z nich. Sekretářka sděluje, že uspěl pouze Fourcykl. Škoda zbytečného shánění údajů pro vznášedlo. Už to začíná, první skupina odchází do útrob televizní budovy. Konečně je odváděna i naše skupinka a už sedíme v dlouhé sklepní chodbě na pohodlné lavici přede dveřmi, za nimiž je casting.

Slyším své jméno, vstupuji tedy do dveří a vím, že Den D pro mne začíná právě teď. Přede mnou sedí na židlích za nízkým stolkem tříčlenná porota. Za ní pak trůní malá kamera. Tréma a napětí vrcholí. Začínám představovat svůj vozík Fourcykl. Překvapuje mne povzbuzující výraz tváří porotců. Cítím, jak mi v duchu pomáhají, jako by říkali: Jen do toho, pane vynálezce, váš nápad se nám líbí. Popisuji tedy s vervou a s nadějí svůj vozík. Po chvíli se porotci začínají ptát, otázka stíhá otázku. Jedna z nich zní. Jede to taky do kopce? Chvilku zůstávám jako opařený, ale hovořím dál, odpovídám na otázku předešlou. Vím, jak vypadala jízda do kopce na mém těžkém železném vozíku, na koleně svařovaném. Jak bylo náročné pohon zpřevodovat, aby se vozík do kopce hnul. Hovořím o řízení a přednostech vozíku, ale porota mne už neposlouchá. Moje slova se odrážejí od nyní plechových obličejů jako pingpongové míčky. Už vstává prostřední porotce a přichází k mému stolku se slovy. To by stačilo, vezměte si ty svoje papíry a za dveřmi řekněte, že může jít další. Temnou sklepní chodbou jdu ven z té obludné budovy a vím, že jsem prohrál. Pěšky k metru, na čerstvém vzduchu se snažím setřást ze sebe to napětí, lítost i zlost.

Za chůze si říkám, měl jsem vysvětlit, že s jejich pomocí bych zadal stavbu šasi odborníkům. Napětí a stresy se vzdalují. Cestou míjím obří billboard, ze kterého se na mne trochu šibalsky usmívá pán a hovoří. Přijďte k nám do banky, čekáme na vaše nápady a projekty… 

ZDENĚK DUDEK, vynálezce