22. 7. 2011 – Jeruzalém a Oslo

Jsem v Jeruzalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny. Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jeruzaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánováno něco jiného.

Do jeruzalémské školky vezeme děti autem a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá.

Po obědě odjíždím sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí v krásné čtvrti Talpiot, na opačné, jižní straně Jeruzaléma. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Mahane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem…

Nasedám na autobus a najednou mi přichází esemeska od muže: „Byl výbuch v Reg­jeringskvartalet. Zranění. My jsme v pořádku. Slyšeli jsme to hlasitě až sem.“ Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou… Je to možné? Já v Izraeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo: „A nebojíš se jet do Izraele?“ Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa, na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle „opačný“ scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!

Nejdřív tomu tak nějak podvědomě nevěřím, ale za chvíli přichází další esemeska: „1 mrtvý, příčina výbuchu neznámá. Centrum plné policie a záchranářů.“ Protože už tak za hodinu má začít šabat a já se blížím k mé ortodoxní kamarádce, je mi jasné, že se dneska už na počítač nedostanu. Takže mě informují manžel a kamarádi z Osla esemeskami. Kamarádka Vanesa, která bydlí v centru, píše: „Evo, jsem v pořádku, díky. Byla jsem venku blízko Národního divadla. Bylo to strašné, sklo se tříštilo a padalo, všude policie a záchranky!“ Sama pochází z Bosny a v Oslu byla jen na návštěvě. A další esemeska od muže: „Tady blázinec. 7 mrtvých a ještě k tomu střílení na táboře na ostrově Utöya. Možná to souvisí. Ironie… ,tohle se v Norsku neděje‘…“ Hrozně se bojím, že za útoky stojí muslimští imigranti v Norsku. Představuju si, co by asi v Norsku nastalo, kdyby tomu tak bylo. Už tak nejsou vztahy Norů k muslimům nijak přehnaně vstřícné, a tohle by byl konec.

Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětmi, zapalují se šabatové svíčky a mně nezbývá než popřát „Šabat šalom“.

Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu. 

Eva Spira, Oslo