Ohlášený hladomor

Do éry Googlu a chytrých telefonů se minulý týden vrátila hrozba hladomoru. Internet zaplavily fotografie hladovějících Východoafričanů. Některé byly citlivě pořízené, jiné ukazovaly ty nejzuboženější oběti a odpovídaly spíše žánru „pornografie chudoby“.

OSN poprvé po devatenácti letech vyhlásila hladomor – stav, kdy třicet procent dětí v určité oblasti trpí podvýživou a denně na každých deset tisíc obyvatel zemřou více než dva lidé. Zasáhl dvě provincie jižního Somálska a hrozí, že se během příštích dvou měsíců sucha snese na celý jih tohoto fakticky neexistujícího státu. V ohrožení jsou také oblasti ve třech sousedních zemích Afrického rohu, celkově deset až dvanáct milionů lidí. Situace se zřejmě bude zhoršovat. Dříve než v září pršet nebude a až se s prvními dešti ochladí, tak kvůli teplotnímu šoku zemřou další oslabená domácí zvířata, zdroj živobytí pasteveckých národů.

Je to šok, se kterým nikdo nemohl počítat? Není. Je to naopak ohlášená katastrofa, jíž se dalo zabránit. Zprávy o nejhorším suchu za minulých šedesát let vysílaly humanitární organizace z východní Afriky minimálně od loňského listopadu. Žádaly o peníze na preventivní opatření, které ale nedostaly. Systém včasného varování před hladomorem, jenž vznikl po katastrofě v Etiopii v polovině 80. let, tedy fungoval. Co nefungovalo, byla včasná reakce.

Žádná přírodní pohroma

Sucho je samozřejmě přírodní pohromou, před níž se dá jen stěží bránit a východ Afriky navíc zasahuje pravidelně. To je ale jen část skutečnosti. Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu je právě Africký roh jedním z regionů, který bude klimatickými změnami postižený nejvíce. Dříve se období velkého sucha opakovala každých deset patnáct let; teď probíhá počtvrté za posledních deset let. Pražský institut Glopolis ve své tiskové zprávě odkazuje na varování klimatologů, že na východě Afriky do roku 2020 hrozí pokles zemědělské produkce až o padesát procent.

Přesto se s dnešními prostředky a znalostmi dá zabránit tomu, aby sucho přerostlo v epidemie hladu. A to zvláště v oblasti obývané pasteveckými nomády, kteří po staletí vyvíjeli schopnost žít v náročných podmínkách. A zvláště poté, co řada vědců sepsala podrobné studie o minulých potravinových krizích v oblasti. Včetně návodů, jak jim příště předcházet.

Simon Levine z prestižního britského Overseas Development Institute například připomíná potřebu investic do zesláblého dobytka pastevců nebo preventivní péči o pastviny a vodní zdroje, na nichž nomádi svá zvířata pasou. Kdyby totiž nezemřel dobytek – hlavní zdroj živobytí pastevců –, tak by nehladověli ani lidé. Levine také připomíná, že stále více pastvin zabírají místní vlády a pronajímají je zahraničním investorům nebo na nich budují nová sídla. Mizí tak plochy, kde v období sucha nomádi napájeli svůj dobytek. Místo toho je naopak potřeba dlouhodobě podporovat živobytí obyvatel klimaticky stále zranitelnějšího regionu, kteří nemají kam se přestěhovat.

Právě tento druh prevence bohaté vlády, řešící teď dopady finanční krize, nepodporovaly. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních aktivit (OCHA) dostal jen polovinu prostředků, jež potřeboval, a například Světový potravinový fond musel dokonce omezovat své aktivity. Kdyby peníze obdržel, zřejmě bychom byli emotivních fotografií z východní Afriky ušetřeni.

V Somálsku, odkud do uprchlických táborů prchlo přes sto padesát tisíc lidí, je situace nejvážnější kvůli dlouhodobé válce. Nejhůře postižené regiony jsou momentálně pod kontrolou militantních islamistů ze skupiny al-Šabáb (napojené na al-Káidu), která vloni zakázala práci zahraničním humanitárním pracovníkům. Vadila jim například přítomnost žen v terénu. Humanitární organizace musí řešit další těžké dilema. Islámští extremisté i další bojůvky ze zahraniční pomoci dlouho těžili. Podle studie OSN militanti například provozovali přepravní společnosti, bez nichž se zahraniční pracovníci neobejdou. Nechávali si za své služby platit desítky milionů dolarů ročně. Zahraniční pomoc byla jedním z nejžádanějších zdrojů bohatství, o něž v uplynulých dvaceti letech somálské milice bojovaly. Je přitom nutné zmínit, že momentální moc extremistů z al-Šabáb je také výsledkem války proti teroru, v jejímž rámci zahraniční intervence odstranila umírněnější islamisty, kteří počátkem tisíciletí ovládali většinu Somálska.

Zrádné obrazy

Al-Šabáb v pátek hladomor popřela a po několika týdnech opět zakázala práci některých zahraničních organizací. Počet obětí somálského hladomoru teď není možné předpovědět. Pozitivnější jsou alespoň odhady pro sousední Etiopii. Autor knihy o hladomoru a humanitární pomoci v Etiopii Peter Gill na svém blogu chválí spolupráci mezi OSN a etiopskou vládou, která se před osmi lety se srovnatelnou potravinovou krizí vypořádala bez větších obětí na životech.

Obrazy hladu jsou teď takřka jedinými zprávami z Afriky, jež se protlačí na titulní strany zpravodajských serverů. Hrozí opět vyvolat představu o beznadějné, ztracené Africe. Jenže právě Etiopie je jedním ze šesti afrických států, které patří mezi deset celosvětově nejrychleji rostoucích ekonomik minulé dekády. Tento trend by mezi řádky o nejhorším hladu za dvacet let neměl zapadnout.