Jak aktivovat město

Když před třemi lety pod jeho vedením uspořádal brněnský Dům umění první ročník přehlídky Sochy v ulicích, vypadalo to na pořádnou blamáž: Brňané vzali některé z plastik ztečí, poničená díla musela být odstraněna a festival tak skončil hodně rozpačitě. Umění se tu ničilo i během předloňského ročníku a likviduje se i letos při třetím pokračování. Šéf Domu umění Rostislav Koryčánek se přesto spokojeně usmívá.

„Za ty tři roky prošlo město obrovskou proměnou,“ říká s tím, že smyslem umění ve veřejném prostoru je především aktivovat svého diváka. A vandalismus není zdaleka jedinou reakcí. Podle Koryčánkových zkušeností totiž zdejší publikum po třech letech začíná akceptovat i obtížněji uchopitelné projevy aktuálního umění, jakým je letos třeba zeď vztyčená sochařem Dominikem Langem uprostřed Kobližné ulice. „Funguje to. Lidé jsou překvapení, zastaví se, debatují spolu. A řada z nich je nadšená, že tu taková v uvozovkách hovadina vznikla,“ popisuje náladu ve městě Koryčánek. A zdá se, že jeho otevřený přístup získává čím dál víc spojenců i na brněnské radnici.

Vykolejit z návyků

Koryčánek chtěl, aby Sochy v ulicích „artikulovaly nějaký z problémů“, kterých má Brno spoustu. Jeho veřejný prostor je plný nepřehledných, urbanisticky špatně řešených míst a ulic, v nichž není žádný důvod se zastavovat. Kurátorství přehlídky Dům umění proto letos svěřil Karlu Císařovi, milovníkovi konceptuálních hříček, které s veřejným prostorem nakládají – v rámci debaty o jeho využívání – značně svobodomyslně.

Před Langovou zdí v Kobližné je v pondělní poledne živo. Neidentifikovatelný objekt (nemá žádnou popisku) už je počmáraný malůvkami a neznalí chodci živě debatují o tom, odkud sem asi tak přilétnul. Pětimetrová překážka stojí těsně před řadou patníků, které do ulice zamezují vjezd autům, svou hmotou však vyvolává dojem, že cesta je zatarasená až teď. A právě tenhle mylný pocit je důvodem, proč v těchto dnech musí Dům umění jednat s dopravním inspektorátem, jenž žádá okamžité odstranění zdi z veřejné komunikace.

Jednání s úřady a majiteli prostorů, na nichž se díla přes léto objevila, si ale jinak Koryčánek pochvaluje. Což bylo při letošním ročníku obzvlášť důležité: Císařem přizvaní výtvarníci si totiž mohli svobodně vybrat, do jakého místa v Brně hodlají intervenovat, a Dům umění jim pak obstaral potřebná povolení. Je to pozoruhodné unikum. Festivaly umění ve veřejném prostoru jsou zpravidla založené na tom, že autoři získají vyhrazenou lokalitu a v ní pak mají něco vytvořit. Brněnský otevřený model dialogu mezi výtvarníky a městem se přitom nyní ukazuje jako nanejvýš výhodný pro obě strany.

Skupina Rafani díky tomu pronikla do zanedbaného území vedle autobusového nádraží: do vyhrabaných základů chystané novostavby Rafani umístili zahrádku s květinami, čímž odporné rumiště proměnili v jedno z nejhezčích míst ve městě. Filip Cenek zase na dva měsíce oživil dříve populární, dnes zrušené kino Kapitol: opuštěný sál si od majitele pronajal a promítá v něm svůj těkající pohled na moravskou metropoli. A Jiří Thýn využil faktu, že se Brno v posledních letech zbavilo své tradiční neonové výzdoby: vedle držáků, které na jedné z fasád zbyly po zrušené světelné reklamě, připevnil své vlastní geometrické osvětlení.

Kurátor Císař chtěl těmito jemnými intervencemi (celkem je jich patnáct) obyvatelům předvést, že pojem socha má v dnešním umění hodně volné hranice. Což se ale stalo kamenem úrazu u instalace Christopha Meiera. Ten se rozhodl ukázat v novém kontextu plachtu, jež nedávno v centru zakrývala kvůli stavebním pracím plastiku Olbrama Zoubka. Umístil ji na konstrukci před hotel International, tady ale vydržela pouhý den. Objekt zmítaný větrem vedení hotelu odstranilo kvůli stížnostem svých zákazníků, kteří ho považovali za harampádí.

Koryčánka toto nedorozumění mrzí. Jinak ale podle něj letošní radikální přehlídka prochází u publika i politické reprezentace až překvapivě hladce: „Je znát, že se úředníky podařilo vykolejit z jejich běžných návyků, jak o podobě veřejného prostoru rozhodovat. A řadu z nich to očividně baví.“ Primátor Roman Onderka se již ostatně nechal slyšet, jak je prima, že se Brno znovu stalo „veřejným uměleckým prostorem“, takže ty dva vynaložené městské miliony stály za to.