Až přijde bankrot

České ekonomice se navzdory krachu hrozícímu jiným daří, blíží se prodloužený víkend a červnové slunce na chalupách příjemně ukolébává. Našinci proto možná v těchto dnech asi nemůže přijít nic odtažitějšího než řeči o finanční krizi.

Je ale načase se z letargie probrat. Řecký bankrot přestal být ve veřejném slovníku tabu a o „nedozírných následcích“ nekontrolovatelného pádu pro celý svět mluví už i jinak stoický guvernér americké centrální banky. Malá a na euru závislá česká ekonomika ani její političtí reprezentanti nemají důvod ke klidu.

Jak, ne zda

Pohled do Atén vůbec není pěkný. Na náměstí Syntagma denně protestují tisíce Řeků proti úsporným opatřením vlády a privatizaci a ze všeho viní socialistickou Evropu, bez jejíchž peněz by země dávno zkrachovala. Pravicová opozice v Řecku hlásí, že tento týden zablokuje v parlamentu další Papandreuovy škrty nutné k tomu, aby stát dostal dvanáct miliard eur od EU a Mezinárodního měnového fondu, které potřebuje do poloviny července, pokud má odvrátit okamžitý bankrot a volný pád do neznáma.

Evropští lídři se minulý pátek v Bruselu shodli, že Řecko dostane další záchranný balík, podobně jako loni v řádu 100 miliard eur. Už málokteří z nich ale – soudě dle opatrných narážek – stále věří tomu, že tato či další záruky něco vyřeší. Řecký dluh dosahuje 160 % HDP a s ekonomikou v recesi a prodražováním půjček se bude jeho neschopnost splácet dluhy jen prohlubovat. Skutečný cíl druhého záchranného balíku je tak získat čas a mezitím převést řecké dluhy na MMF a speciálně založený fond pro Řecko, jehož podílníky jsou vlády zemí eurozóny – tedy na instituce, v jejichž rukou budou víc kontrolovatelné než v rukou soukromých věřitelů. Získat čas potřebují jak Evropská unie, tak MMF i řecká vláda k jedinému: dohodnout, jak a kdy nastane řecký krach. Nikoli zda.

Jediné řešení je restrukturalizace – řízený státní bankrot, kdy by se po dohodě hlavních věřitelů odepsala například polovina řeckého dluhu. Finanční domy, státní kasy a soukromníci v takovém případě jistě přijdou o peníze. Minimalizoval by se však alespoň šok na trzích, šíření paniky v Evropě a vinou nejasného vlastnictví bankovních derivátů případné opakování příběhu po pádu banky Lehman Brothers. Je velmi pravděpodobné, že by takový scénář vedl k rozpadu eurozóny.

Týká, netýká, týká, netýká

Zájem na takové tečce by nemělo mít ani Česko, přestože eurem neplatí, protože je to právě obchod s eurozónou, co jej živí. To sice připouštějí i zdejší politici, v praxi však předvádějí obdivuhodné veletoče. Dlouhodobou mantrou české vlády například je, že řecký vývoj se nás nijak netýká. Minulý týden ale najednou Miroslav Kalousek bez dalšího vysvětlení sdělil, že „kvůli řecké krizi“ bude možná nutné zvednout DPH. Tak co je pravda – týká se nás to, nebo netýká?

Ministr financí odmítá přispět na Řecko jindy zanedbatelnou částkou 3,5 miliardy korun s argumentem, ať se o zemi postarají státy eurozóny, které tak už jednou učinily, a summit EU nyní opravdu rozhodl, že stejný model bude platit i pro druhý záchranný balík. Účetně je to v pořádku, ale: až se bude krájet řecký dluh a povede se debata, čí peníze se jednou provždy odepíší, českého ministra financí bude eminentně zajímat, jak dopadnou francouzské banky. Ty jsou totiž významným podílníkem na českém bankovním trhu a nainvestovaly miliardy v Řecku. Odskáčou-li tudíž Řecko Francouzi, odskáčou to i české banky.

Vláda by tudíž měla usilovat o to být v centru debaty o Řecku a nelhat si o geografii, k čemuž jí nyní pomáhá i mlčící opozice, pokud nemají účet za řecký bankrot jednoho dne zaplatit nejen zdejší banky, ale všichni plátci daní v této zemi.