Sníh, zima a ruská duše

Zasněžená nedozírná planina je pro ruskou literaturu symbolem vesmírné prázdnoty, jíž musí čelit ruská duše. Vladimir Sorokin na tuto planinu a do sněhové vánice poslal lékaře Garina s úkolem očkovat obyvatele vzdálené vesnice proti epidemii. Cesta je strastiplná a Garin do cíle nedorazí.

Knihu, jejíž název Vánice odkazuje na stejnojmenné povídky ruských velikánů Puškina, Tolstého a Bulgakova, lze číst jako literární kratochvíli, v níž čtenář podle míry svého vzdělání odhaluje ukryté aluze buď na Sorokinovy předchůdce, nebo na Sorokina samotného. Může ji však také číst jako svižně napsaný příběh, v němž se mu postupně odhaluje podivně fantaskní obraz Ruska, kde žijí v jakési symbióze lidé a zvířata různých velikostí, od trpasličích koní velikých jako křepelky, kteří v počtu padesáti (koňských sil) šlapou na pásu a pohánějí samohyb, až po lidské obry vysoké šest metrů, kteří nahradili bagry a lesní stroje. Epidemie, proti které má doktor Garin zasáhnout, je vlastně útok obřích červů z Bolívie (o nichž se však nic bližšího nedozvíme).

Všechny ruské postavy jako obětavý a občas nerudný lékař Garin, dobromyslný a prostý vozka Kucka, věčně opilý trpasličí mlynář a jeho kyprá, svůdná a moudrá manželka jsou literární archetypy a součásti děje, jehož hlavním hrdinou je ale spíše ona ruská schopnost plahočit se odevzdaně životem. Sorokin však poněkud banální příběh vsazuje do fantazijního sci-fi světa, který stvořil už ve svém slavném románu Den opričníka. Rusko se octlo v čase, v němž lidé žijí jako v devatenáctém století, současně však mají holografické rádio a ruskou stepí se prohánějí Kazachové a Číňané, kteří mají zase k dispozici biotechnologické vynálezy jako živorodou plsť nebo novou generaci drog.  Sorokin plýtvá svou fantazií opravdu velkoryse, ale na rozdíl od románu Den opričníka, který je strhujícím obrazem ruské apokalypsy, novela Vánice nemá onu vizionářskou sílu. Pokud čtenář není dost sečtělý, aby se mohl bavit hledáním odkazů na ruskou literaturu, zůstává mu vlastně jen vcelku předvídatelný příběh zasazený do bizarních kulis, které jsou místy zajímavější než osud pocestných.

Sorokin svoji novelu interpretuje jako popis existenciálního souboje člověka s prostorem. Pokud měl opravdu v úmyslu zmocnit se tohoto věčného ruského tématu, udělal to sice čtivě, což českého čtenáře i díky skvělému překladu Libora Dvořáka potěší, ale ve srovnání s jeho předchozími romány se zdá, že si při psaní této knihy vybral oddechový čas.

Vladimir Sorokin: Vánice

Přeložil Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 168 stran