Je devět, budí nás cupitání neteře odvedle. Budíme se u přítelových rodičů v Židenicích. Chtěli jsme na zahradu, ale prší, tak stejně jdeme, je vlastně příjemně. Náš pruh zeleně se táhne od polikliniky až nahoru k sídlišti Vinohrady. Hned dole za brankou nás popadne stejná euforie jako zatím vždycky, když sem přijdeme. Všude spousta práce, ale tahle práce znamená ruce od hlíny, přetahování s bujícími travinami a piplání naší budoucí potravy, takže je vlastně dost těžké neříkat tomu zábava. Tak volně se v práci člověk cítí málokdy… Déšť houstne, kosa, hrábě i tráva oslizávají, tak to pro dnešek balíme. Kompost doděláme příště.
Stejně už je pozdě, jestli chceme stihnout ekumenickou bohoslužbu před Domem umění, máme co dělat. Cestou však potkáváme blokádu proti pochodu neonacistů. Je pravda, co říkají všichni kamarádi z řad organizátorů – blokerů musí být dost na to, aby policie byla nucená navrhnout změnu trasy spíš, než aby se je pokusila rozehnat, jinak hrozí scénář Krupka. Takže nebát se, nebo jen trochu, a jít. Naštěstí hned zkraje potkáváme spoustu známých ze školy, ze spřátelených neziskovek a tak vůbec.
Přesouváme se na Cejl a spojujeme se se shromážděním, které se už dřív vytvořilo kolem romského muzea. Čtou se vzkazy známých osobností, potlesk za podporu sklízí jak ty „standardní“ jako Havel nebo Bittová, tak třeba rektor Masarykovy univerzity, kterého jsem ve výčtu (vlastně ani nevím proč) vůbec nečekala. Před shromáždění vystupuje krom jiných i nějaký frikulín z Prahy s nápisem „Nejsem levicový extremista“. Ráda věřím, ti takhle opravdu nevypadají. Škoda, že zrovna jeho novináři nenafotili. Stejně jako nenafotili spoustu běžných lidí okolo, paní v kostýmku, mladou rodinu a dost vtipných lidově tvořivých vzkazů pro neonacisty jako „Běžte radši do přírody“. No to ale poněkud předbíhám. Přeskočila jsem asi dvě hodiny postávání a přesouvání po Cejlu sem a tam, to jak se snažíme reagovat na změny plánů neonacistů. Taky jedinou trochu vzrušující chvíli, kdy se přesouváme zpátky směrem k Maliňáku a poprvé máme možnost zahlédnout ty na druhé straně policejních kordonů, byť už jsou na odchodu směr nádraží.
Kolem páté jdeme na pivo. Sečteno a podtrženo se toho moc nestalo. Práce žádná, byť postávání a popocházení bylo vlastně dost únavné. Organizátoři nicméně tvrdí, že to byl bezprecedentní úspěch, a asi mají pravdu. Z odstupu jedné dvanáctky vzato, jsem tak nějak hrdá. Nejsem Brňačka, vlastně jsem se tady dlouho necítila moc doma, ale z tohohle dne mám pocit, že jsem byla ve správnou dobu na správném místě a se správnými lidmi. Že se ve skutečnosti fyzicky nic moc nestalo, mě vlastně dost těší, jestli jsem se něčeho bála, tak že se něco semele.
A v symbolickém smyslu se toho naopak stala velká spousta. Není asi třeba to tady vypočítávat, kdo chce, nechť si přečte tiskovou zprávu iniciativy Brno blokuje. Je škoda, že se o tom nepíše i jinde. Nechci házet všechny novináře do jednoho ignorantského pytle, nedělala jsem si žádnou obsahovou analýzu. Ale už jen zprávy ČT, které sledujeme večer v hospodě, jsou velkým zklamáním. Záběry na (asi opravdu jedinou) dýmovnici a komentář o „nenávistných heslech na obou stranách“ jsou naprosto mimo, o smyslu a významu z občanského hlediska tak výrazného a přitom pokojného protestu proti neonacismu nevypovídají zhola nic. Ach jo. Ještě že jsem to zažila na vlastní kůži. Můžu jít spát a kousek té hrdosti z „odvedené práce“ si uchovat i na zítra.
Eva Fraňková,
doktorandka na Fakultě
sociálních studií v Brně
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
