Banksy opět zasahuje

Když se letos 27. února při vyhlašování Oscarů rozlepovala obálka se jménem vítěze kategorie o nejlepší dokumentární film roku, visely ve vzduchu dvě otázky. Vyhraje Banksy? A přijde si v tom případě pro cenu na pódium? Organizátoři se režiséra snímku Banksy: Exit Through the Gift Shop, který právě vstupuje do našich kin, nepokrytě báli a bezprecedentně mu raději ani neposlali oficiální pozvánku. Obavy pořadatelů shrnul v časopise Entertainment Weekly člen vedení filmové akademie Bruce Davis: „Legrační, ale znepokojivý scénář večera je, že film vyhraje a na pódiu se objeví pět chlápků v opičích maskách a každý bude říkat: ,Já jsem Banksy‘. A komu pak tu cenu máme dát?“

Anonymně tvořící legenda street artu, která se občas nechává fotit právě v masce primáta s vypoulenýma očima, zanechala v týdnech před ceremoniálem v Los Angeles stopy v podobě několika svých děl na městských zdech a billboardech. Na jednu budovu například nastříkal výjev, na kterém kýženou zlatou sošku maskovanou kapucí hlídá četa klonových vojáků z Hvězdnýchválek. A zájem přijít na udílení vyjádřil filmový debutant v médiích hned po vyhlášení nominací: „Jsem proti konceptu udělování cen. Ale jsem připraven udělat výjimku v případě těch, na které jsem nominován. Když se v mém domě naposled objevil naháč pokrytý zlatou barvou, byl jsem to já sám.“  

Oscara nakonec získal dokument o ekonomické krizi Inside Job a organizátoři si tak mohli vydechnout: nudnou a konzervativní show s ospalými moderátory Anne Hathawayovou a Jamesem Frankem žádné nepředpokládané výstřelky nenarušily.

Neviditelný vandal

Oficiální uznání hollywoodskou filmovou akademií je jen dalším paradoxem v  příběhu původně undergroundového umělce, který se stal globální celebritou. Klíčů k jeho úspěchu je několik. Především byl velmi plodný. Někdy po roce 2000 začaly města po celém světě zaplavovat kresby stříkané přes malířské šablony. Měly nezaměnitelný rukopis a sarkasticky komentovaly rozvržení moci v kapitalistické společnosti. Výjevy krys v roli bojovníků proti autoritám, líbajících se policistů, vojáků sprejujících na zeď emblém hippies nebo karikovaných členů královské rodiny vešly brzy v širokou známost. Ve svých knihách jako Wall and Piece jejich autor pamfleticky obhajoval právo na vandalismus, což je termín, který pro svou tvorbu hrdě používal. A už tehdy projevil cit pro humornou zkratku a úderné bonmoty, za něž by se nestyděl ani Oscar Wilde. 

Jako jeden z prvních přenesl street art do galerií a jeho intervence do veřejného prostoru se přestaly omezovat na šablony. Někdy v letech 2005 až 2006 začalo být Banksyho všude plno. Ani mainstreamová média nemohla jeho subverzivní akce ignorovat. Na karnevalu v Notting Hillu rozházel do davu bankovky, které měly místo obrázku královniny hlavy portrét princezny Diany a nápis na falešném platidle hlásal Banksy of England. Na palestinsko-izraelskou zeď nakreslil z palestinské strany průhledy na prosluněnou pláž s palmami. V Disneylandu zase návštěvníkům jedné z atrakcí, projíždějícím se vláčkem po kolejích, poskytl pohled na figurínu připoutanou k plotu, jejíž žlutá kápě jasně připomínala vězně z Guantánama.

Podnikal také výpravy do ctihodných muzeí a vedle oficiálních děl věšel mezi exponáty své podvratné nápodoby. Když jeho kresbu na kámen, představující pračlověka táhnoucího nákupní vozík, Britské muzeum nejenže nevyhodilo, ale v roce 2005 jizařadilo do svých sbírek, bylo jasné, že z Banksyho se stává instituce.

K růstu kultu cool umělce, pohrávajícího si se sarkastickými slogany a ikonickými metaforami, přispěla jistě nezměrným dílem i jeho důsledná a dráždivá anonymita. „Když jsem byl děcko, přál jsem si mít schopnost být neviditelný. Tu teď mám, tak proč bych se jí vzdával,“ vysvětlil pro Sydney Morning Herald v jednom z mála rozhovorů přes e-mail, který poskytl u příležitosti premiéry svého filmu. Už Andy Warhol často zdůrazňoval, že sám nemá žádné nápady a veškerou práci za něj odvádějí lidé z Factory. Banksy se ovšem v dekonstrukci autorského ega dostal mnohem dál. Představuje fantomatického umělce, pod jehož identitou si můžeme představit úplně kohokoli.

Peníze nesmrdí

„Banksy může být klidně celý tým lidí,“ říká jedna z vůdčích postav české streetartové a graffiti scény vystupující pod jménem Pasta Oner. „Minimálně pro něj skupina lidí pracuje, při objemu jeho práce to ani jinak nejde. Slyšel jsem i paranoidní teorie, že vše dělá reklamní agentura, která si na značce Banksy tříbí své kreativní nápady,“ dodává sebevědomý třicátník, který před Banksyho tvorbou smeká a natěšeně se šel podívat i na novinářskou projekci jeho dokumentu. Pasta představuje komerčnější linii nepříliš semknutého českého street artu. Vyrostl na adrenalinových výletech se spreji na vlaková nádraží či do tubusů pražského metra, po letech honiček s policií se ale zklidnil. Živí se částečně prodejem svých děl v galeriích, částečně pracuje jako grafik pro různé firmy, výmluvný je i fakt, že si nechává sponzorovat oblečení od společnosti adidas originals.

Nepřátele na scéně mu dělá už to, že se nebojí přiznat, že má rád peníze. „Umělec by měl být na vrcholu ekonomické pyramidy, aby mohl dělat velké věci,“ formuluje stanovisko, kterým si u většiny lidí z komunity nešplhne. „Zdravá komercializace undergroundu neškodí a v podstatě už dávno proběhla nejen ve výtvarném umění,“ trvá na svém Pasta. „Podívejte se na Banksyho. Je dobře, že za své dílo dostává zaplaceno. Díky tomu může investovat do projektů, na které by jinak neměl peníze.“

Samotný Banksy se nicméně svým finančním statusem příliš nechlubí. Naopak. Když se před pěti lety začala prodávat jeho díla v aukčních síních za statisíce dolarů a jeho ironické obrazy začaly skupovat za nehorázné peníze celebrity showbyznysu jako Christina Aguilera nebo Kate Mossová, vytasil se s dílem, na němž jsou vidět lidé na dražbě přihazující na obraz s namalovaným sloganem „Nemůžu uvěřit, že vy blbci skutečně kupujete takovou sračku“. Jeho postoj k věci také výstižně vyjadřuje bonmot: „Nepotřebuji přesvědčovat lidi v uměleckém světě, že to, co dělám, je umění. Víc mi dělá problém přesvědčit lidi v graffiti komunitě, že to, co dělám, je pořád vandalismus.“

Za kamerou Clouseau

Banksy se stal obětí, ale také hlavním hybatelem nevyhnutelného vývoje událostí: dříve podvratná subkultura je teď lákadlem pro snoby a původně nelegální graffiti kousky se tak staly oblíbeným potiskem na tričkách. Současná móda street artu, jíž Banksy pomohl vzniknout, přitáhla do galerií (i v Česku se již objevují síně specializované na street art, například malostranská The Chemistry Gallery) spoustu chabých napodobovatelů svých uměleckých vzorů, kterým ale diváci a sběratelé umění mohou utrhat ruce. Během svých pobytů ve Spojených státech si tohoto trendu všiml i Pasta: „Banksyho dokument Exit Through the Gift Shop nevypráví ani tak o vyprázdněnosti street artu, jak se občas někde objevuje, ale spíš o parazitech, kteří se z jeho popularity pokoušejí těžit.“

Dá se s ním souhlasit. Banksy natočil zábavný, sofistikovaný a mnohovrstevnatý film, který není ani tak (pseudo)dokumentem o historii a vývoji scény, ale spíše logickým pokračováním Banksyho provokativní tvorby jinými formálními prostředky. Je to zpráva o radosti z tvorby v ulicích, o prohnilosti uměleckého světa a (podle všeho) mystifikace gigantických rozměrů, kterou ale sami její autoři popírají.

Snímek vypráví příběh Thierryho Guetty, francouzského majitele obchodu s textilem, nadšeného videoamatéra, který jednoho dne zjistí, že jeho bratranec je Space Invader – známý streetartista zkrášlující veřejná prostranství po celém světě hravými mozaikami. Výstřední, naivně působící, ale zapálený chlapík v klobouku a s obrovskými kotletami (jednoho recenzenta přiměly k trefnému přirovnání k filmovému inspektoru Clouseauovi) se stane díky svému koníčku a zápalu pro věc kameramanem nočních akcí nejen Invadera, ale i Obeye alias Sheparda Faireye a dalších legend uliční scény. Nakonec se šťastnou shodou okolností dostane i k samotnému Banksymu. Ten mu dovolí natáčet některé své akce s podmínkou, aby natočil dokument o street artu. Výsledek je ale fiaskem a Banksy, který ve filmu mluví na kameru se zastíněným obličejem a pozměněným hlasem, se na adresu Guetty vyjádří: „Nebylo mi jasné, jestli je to filmař, nebo duševně chorý člověk s kamerou.“

Banksy se nicméně rozhodne převzít režisérské otěže a pro změnu začne natáčet Guettu. Vyzve ho, ať se také pokusí dělat umění. A během měsíce má tak Amerika nového hrdinu street artu – Mr. Brainwashe. V září 2008 pak Guetta s evidentní absencí smyslu pro zdravé proporce uspořádá v Los Angeles obří výstavu s názvem Life Is Beautiful. Je sice plná špatných odvarů Banksyho, Warholovy a Obeyovy poetiky, nicméně stojí se na ni dlouhé fronty a jen během prvního týdne se vystavené exponáty prodají za milion dolarů. „Vždycky jsem všechny podporoval, ať dělají umění,“ zamýšlí se v závěru filmu Banksy, ukrytý pod černou kápí. „Teď už to nedělám.“

Kdo to je?

Film vyvolal hned po premiéře na festivalu v Sundance debaty, do jaké míry je vymyšlený. Dokonce se pro něj ujal nový termín „prankumentary“ (z anglického prank = žert, šprým). Pro mystifikaci hovoří přitaženost zápletky za vlasy, proti skutečnost, že kdosi skrytý pod pseudonymem Mr. Brainwash dnes pořádá další a další výstavy a Banksy sám ve svých vyjádřeních tvrdí, že všechno je čistá pravda a že realita dokáže holt být často podivnější než jakákoli fikce.

Pravděpodobný scénář říká, že Banksy (s Obeyem a dalšími kamarády) vytvořily umělou identitu Mr. Brainwashe, aby se jejím prostřednictvím vyjádřil ke stavu streetartové scény a udělal dlouhý nos na pravidla galerijního provozu. Jenže kdo je ten záhadný Thierry Guetta? Nepřevtělil se do role excentrického Francouze s legračním akcentem po vzoru Sachy Barona Cohena náhodou samotný Banksy? 

On sám na to každopádně neodpoví. Ales­poň tedy prozatím. Svou pravou identitu si dál pečlivě hlídá. Když se ho list Sydney Morning Herald ve výše zmíněném rozhovoru přes e-mail zeptal, jak má poznat, že hovoří s pravým Banksym, umělec výstižně odpověděl: „To záleží. Když z toho rozhovoru vyjdu jako okouzlující a inteligentní osoba, tak jsem to já. Pokud budu znít jako idiot, tak řeknu, že je to podvodník.“