Chtějí být jako Harry Potter: Sonda do idolů našich děti

Sebastian v poslední době přemýšlí, jak si přeorganizovat život. Chodí do sedmé třídy a jako většinu jeho vrstevníků ho po škole rodiče vozí na spoustu kroužků. Mimo jiné i do hudební školy, kde se Sebastian učí na bicí. Hra na tento nástroj pro něj byla donedávna jen  jednou z mnoha činností, kterým se věnuje, a cvičil maximálně jednou týdně. Teď se ovšem chce bubnům věnovat každý den. „Bude to těžké, mám toho hodně,“ uvažuje chlapec večer ve svém dětském pokoji nad stolem s rozloženými domácími úkoly. „Ale fakt mi teď o hraní hodně jde. Chci být jako on,“ dodává. Myslí tím svého nového mladého učitele v hudební škole. Setkání s ním hodně zamíchalo jeho prioritami.

Sebastianův učitel hraje ve čtyřech kapelách najednou (včetně skupiny populárního písničkáře Xindla X), umí být trpělivý a nikdy prý neztrácí dobrou náladu. „Je prostě dobrej,“ říká Sebastian. „Díky němu teď vím, že se chci hudbě fakt věnovat,“ dodává s tím, že jednou taky bude hrát ve čtyřech kapelách a věnovat se hudbě profesionálně jako jeho vzor. Sebastian má štěstí. Z právě dokončovaného přelomového výzkumu mezi českými dětmi totiž vyplývá, že polovina z nich dnes žádné idoly nemá.

Sáblíková, Hugo Toxxx a Vivaldi

Není samozřejmě žádná novinka, že pro zdárný vývoj člověka je zásadní, aby si jako dítě našel někoho, ke komu může vzhlížet (pozitivní vzor současně zásadním způsobem urychluje proces učení). Historicky první průzkum, který loni zahájil Národní institut dětí a mládeže společně s ministerstvem školství, ale říká, že čeští školáci mezi šesti a patnácti lety často nejsou schopni se rozhodnout, ke komu vlastně vzhlížejí. Výzkumníci se dotazovali dvou tisíc dětí ze základních škol po celé republice a kromě klasických sociologických dotazníků s otázkami typu „máš někoho, komu by ses chtěl/a podobat“ vedli s vybranými dětmi i podrobné rozhovory, aby si ověřili, že děti otázkám opravdu rozumějí.

Mezi nejčastěji uváděné vzory patří sportovci, hned potom následují zpěváci a na třetím místě rodiče; zároveň ale nikdo z uvedených nedominuje natolik, aby se dalo mluvit o jednom společném vzoru pro celou jednu generaci. Což je zvlášť pro starší výzkumníky překvapení.

Když oni vzpomínají na svoje dětství, vybavují se jim společně prožívaní hrdinové jako třeba hlavní postavy románů Karla Maye Vinnetou a Old Shatterhand zpopularizovaní dokola opakovanými  dobrodružnými filmy nebo chlapecká parta Rychlých šípů z knížek Jaroslava Foglara.

Podrobné výzkumy z minulých desetiletí nejsou k dispozici, ale podle znalců by ve srovnání s dneškem určitě vykazovaly větší shodu dětí na nějakém konkrétním vzoru. Nejčastěji zmiňované vzory – sportovce – uvedlo jenom třináct procent dětí, přičemž podle jedné z autorek výzkumu Hany Maříkové bylo mínění dotazovaných zásadním způsobem ovlivněno tím, co se zrovna odehrávalo v médiích. Dotazování se konalo minulý rok, zrovna když probíhala zimní olympiáda ve Vancouveru, a jako druhou nejčastěji uváděnou vzorovou sportovkyni děti zmiňovaly do té doby neznámou rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou proslavenou až medailovými úspěchy na ostře sledovaných olympijských hrách.

„Jsem přesvědčená, že kdybychom se dotazovali dnes, byla by skladba vzorů jiná. Možná by se ani do popředí nedostali sportovci. Záleží na tom, co právě dominantně probírají média,“ říká Maříková s odkazem na to, že podle dalších průzkumů tráví děti u televize nebo internetu (stejně jako jejich rodiče) dominantní část volného času.

Ani média už ale neposkytují jednolitý obraz, ze kterého by vystupovaly jednoznačně a obecně sdílené idoly. Z rozhovorů, které výzkumníci s dětmi vedli, vyplynulo, že škála dnešních vzorů je nepřehledně pestrá. Mezi postavami, ke kterým děti vzhlížejí, lze najít jména profesionálních skateboardistů (Rodney Mullen, Tony Hawk), šachistu Gariho Kasparova, prezidenty Klause i Havla, populárního kouzelnického učně Harryho Pottera (jediná literární postava, kterou dotazované děti uvedly), drsného tuzemského rappera Huga Toxxxe i barokního skladatele Vivaldiho.

„Jasně se ukazuje, že sociolog Zygmunt Bauman měl pravdu, když pro popis dnešní doby použil metaforu ,tekutosti‘,“ říká výzkumník Jiří Zajíc. „Je to pestré a jen těžko zachytitelné,“ dodává muž, který vyrůstal v šedesátých letech minulého století a pamatuje časy, kdy byly společné vzory především kvůli kulturní izolaci a dominanci tradičních médií dány o mnoho pevněji. „Pro mě a moje vrstevníky to byly právě Foglarovy Rychlé šípy,“ vzpomíná Zajíc.

Zbytečný strach

Jak z výzkumu vyplývá, děti si na svých idolech nejvíce považují toho, čeho v životě dosáhly. Jak třeba uvedla jedna z dívek při rozhovoru s výzkumníky, váží si svojí tety, protože „i když toho dosáhla v životě strašně hodně a už je starší, snaží se v životě pořád něco dokázat“. Na druhém místě potom děti uváděly jako důvod k obdivu chování a způsob jednání s lidmi. Slovy jiné dívky dotazované v průzkumu: „Já bych chtěla dokázat něco jako máma, protože ona dokáže lidem pomoci a všechno zvládne, dokáže se postarat o rodinu.“ Další chlapec zase ocenil herce Miroslava Donutila, který „dokáže i toho smutnýho rozesmát“. Na třetím místě potom děti hodnotily jako nejdůležitější důvod k obdivu svých idolů jejich vzhled.

Podle psychologických i pedagogických teorií je v důsledku skoro jedno, jestli děti mají za vzor reálné postavy ze svého blízkého okolí nebo z fiktivních světů, jako je literatura nebo televize. Stejně tak je jedno, jaké konkrétní věci na svém vzoru dítě oceňuje. Důležité je prostě mít někoho zajímavého před sebou a čerpat z něj energii i chuť něco se učit a experimentovat. „Stejně jako je pro dospělé důležité mít nějaký cíl nebo vizi, je pro dítě důležité mít svůj vzor,“ vysvětluje výzkumník Jiří Zajíc.

A právě proto ho zneklidňuje, že polovina z dvou tisíc dotazovaných dětí uvedla, že žádný vzor nemá. Vysvětlení, proč tomu tak je, není jednoznačné a výzkumníci nabízejí jen hypotézy. Jednou z nich je možnost, že děti se spíše než s konkrétními jednotlivci identifikují s různými subkulturami, jejichž členy se chtějí stávat – což vyžaduje kromě různých dovedností (třeba jízda na skateboardu) umění zvládnout styl dané subkultury: oblečení, účes nebo jazyk. Další hypotézou je, že dnešní důraz na individualitu a nezávislost vede děti už od útlého věku k ostychu se k nějakým vzorům hlásit. Jak to říká sedmiletá Cilka: líbí se jí kouzelník Harry Potter (za to, že je statečný a umí bojovat se zlými bytostmi) a má ráda i svou učitelku náboženství (protože je hodná a je s ní legrace). Když má ale odpovědět na otázku, jestli je někdo ze zmiňovaných pro ni vzor nebo jestli by se jim chtěla podobat, jenom kroutí rozpačitě hlavou. „Ne, to ne,“ říká, aniž by dovedla jednoznačně vysvětlit proč.

Třetí hypotéza uvádí, že dnešní dospělí se bojí dětem jednoznačné vzory představovat a vůbec nejvíc se děsí představy, že by se sami mohli vzory stát. „Je v tom trochu alibismus i strach ze zodpovědnosti,“ říká členka sociologického výzkumnického týmu a bývalá učitelka na základní škole Svatava Šimková. Rodiče i učitelé podle ní často delegují náročná rozhodnutí – třeba jakou školu studovat nebo jaký volnočasový kroužek si zvolit – přímo na děti. U rodičů jde zřejmě o reakci na výchovný extrém, jejž sami zažívali jako děti za komunismu, kdy výchova byla přísně direktivní a nechávat dětem volnost bylo obecně považováno za exces. S tím souvisela nemožnost volně diskutovat, dávat najevo svoje názory a učit se je obhajovat. V umění „být vzorem“ přitom samozřejmě nejde o to dětem dopředu něco diktovat, ale vysvětlovat jim možnosti, uvádět výhody a nevýhody a především nebát se říct, co by bylo z pohledu učitele nebo rodiče pro dítě nevhodnější.

„Tím už tomu druhému ukazujete cestu a berete na sebe díl zodpovědnosti. Což se dnes řada dospělých bojí,“ říká Šimková. Jde o zbytečný, ale především nebezpečný strach. Psychologové už dávno přišli na to, že pro zdárný vývoj dítěte je podstatné, aby vyrůstalo v prostředí s jasně definovanými hodnotami a mantinely. A průzkumy vztahu dětí a učitelů potvrzují, že žáci daleko víc než ty, kteří jim dopřávají úplnou volnost, oceňují učitele, kteří se nebojí stanovit pravidla, vyžadovat jejich dodržování a zároveň ukazovat dětem cestu, kudy se mohou v životě ubírat. „Je to náročnější, protože pak dětem musíte věnovat víc času a mluvit s nimi. Ale děti to jednoznačně oceňují,“ tvrdí Šimková.

V teorii to zní dobře, ale pohled za vrata českých škol napovídá, že dosáhnout obratu nebude úplně snadné. Právě data z výše citovaného výzkumu by ovšem rodičům i učitelům mohla dodat odvahu k tomu, aby českým dětem usnadnili cestu k tomu „pravému“, co je může hnát dopředu.