Tenkrát na Východě
Cestu na reportáž do Egypta vzal oklikou přes Prahu, aby stihl premiéru Havlova filmu Odcházení. Čeština Paula Wilsona je stále vynikající, přestože od roku 1977, kdy byl po deseti letech pobytu vyhoštěn z normalizačního Československa, žije v Kanadě. Do Česka se však posledních dvacet let vrací každý rok a zejména když do Prahy přijede třeba z Moskvy, prý cítí, že se už definitivně octl na Západě.
Jste dvorním překladatelem her Václava Havla do angličtiny. Co jste říkal na jeho filmovou verzi Odcházení?
Viděl jsem tu hru v divadelním ztvárnění v Anglii a ve Filadelfii asi pětadvacetkrát, takže ji mám vrytou do paměti a přes všechny možné námitky a záporné nebo vlažné kritiky ji mám rád. Její filmové zpracování vnímám i v souvislosti s knihou Prosím, stručně a filmem Občan Havel. To všechno jsou díla, která vypovídají o životě člověka, který to vůbec neměl lehké, ale vždycky nějakým způsobem – skrze umění, veřejný život – lidem něco přinesl, obětoval, přičemž vždycky trpěl pochybnostmi, jestli nevypadá trochu jako šašek. A v tom je právě Havel výjimečný jako politik i jako autor – je ochotný riskovat posměch, což chce opravdovou odvahu. Přesto když jsem se dozvěděl, že chce Odcházení zfilmovat, považoval jsem to za pošetilost. A ještě si to režírovat sám? Dvojnásobná pošetilost!
Ale jak se vám ten film líbil?
Ať je výsledek, jaký je, vypovídá o autorově tvrdošíjném záměru, o jeho odvaze, a to je na tom přitažlivé. Mě na tom filmu vlastně nejvíc zajímalo, co si Havel asi o své tvorbě myslí, jak ji vnímá on sám. A překvapilo mě, že zesílil absurdní prvky té hry, v tom šel dál než mnozí divadelní režiséři. Je to nejabsurdněji a nejčerněji podané Odcházení, jaké jsem kde viděl. Kdysi jsem Havlovi řekl, že v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu