My, ideální sousedé

Měli to být rivalové, ale nakonec se rozhodli jít na konkurz spolu. Dnes je z bývalého vysokoškolského učitele Radomíra Bednáře a jeho žáka Radka Rosenbergera ideální tandem. Výsledky jejich spolupráce patří po šesti letech v oboru ke špičce, kterou ministerští úředníci dávají za příklad. Ředitel Domova pro osoby se zdravotním postižením v západočeském městečku Stod Bednář a šéf sociálního úseku Rosenberger společně dokázali za miliony z Bruselu vrátit svým klientům to, co my považujeme za úplně normální. Pocit, že mohou bydlet, pracovat, volit nebo nakupovat stejně jako ostatní.

V první linii

Když do stodského zařízení před šesti lety přišli, věděli, že budou muset všechno od základu změnit. Tehdy se ještě ústav sociální péče o své klienty staral tak, jak je to v zemi obvyklé – se smrtící důkladností. Měli kde spát, co na sebe a dostali najíst. O klientech se přemýšlelo jako o skupině a jejich osobní život jako by neexistoval.

O nutnosti změnit ústavní péči zakonzervovanou ještě z dob komunismu se mluví už dlouho. Tlak na změny ještě zesílil ve chvíli, kdy Česko vstoupilo do EU a potřebu pohnout s modernizací před lety zviditelnila kritika užívání klecových lůžek. Situace se ovšem mění jen velmi pomalu: dnes zhruba tři desítky domovů za podpory evropských fondů a ministerstva práce staví bydlení komunitního typu, které klientům nabízí co nejpřirozenější život. Pořád je to ze stovek domovů v celé zemi pouhá hrstka.

Stodský domov ovšem patří do první linie. „Hned na začátku jsme nechali přehodnotit právní způsobilost našich lidí. Šlo nám o to, aby ti, kteří jsou toho schopni, mohli sami nakládat se svými penězi. Například na nákup mohli dosud chodit jen s opatrovníkem,“ vzpomíná Bednář. Na rozdíl od kolegů, kteří zpravidla narážejí na odpor úřadů, byli úspěšní u drtivé většiny žadatelů. „Je jasné, že lidé s mentálním postižením potřebují místo péče spíš podporu.“

Naše životy se zpravidla točí kolem práce a bližních. Tam od počátku mířil i stodský domov. Pro své obyvatele zřídil terapeutické dílny, ve kterých se učí, jak tkát koberce a vyrábět keramiku. Postupně zaměstnal ty, kteří projevili zájem – jako výpomoc v kuchyni, na zahradě nebo na úklid. Jiným pomohl najít práci v okolních podnicích, například v keramičce v Chlumčanech.

Jako problém se ale ukázal plán přivést do domova ženský element. O tzv. koedukaci neboli zrušení jednopohlavních domovů pro zdravotně postižené se totiž v Česku až na výjimky teprve začíná opatrně uvažovat.

„Nám se to povedlo až po čtyřech a půl roku,“

přiznává Bednář. V cestě jim stály administrativní překážky a malá ochota ředitelů ženských domovů spolupracovat. Nakonec se ale do stodského domova před rokem a půl přistěhovalo pět žen.

A počátkem letošního března přišel další krok: díky evropským fondům byla po třech letech práce konečně otevřena pekárna s prodejnou pečiva, která zaměstnává patnáct lidí, z toho devět se zdravotním postižením. Šest každý den peče chléb, rohlíky a sladké pečivo všeho druhu, tři pomáhají v kavárně. Podnik se jmenuje U Mlsného anděla a stojí přímo v centru tříapůltisícového Stodu. „Dodáváme pečivo do místní nemocnice, nedalekého domova pro tělesně postižené, do domova seniorů, takže pekárna si na sebe vydělá,“ říká Radek Rosenberger. Kromě Mlsného anděla se bude ve stejném domě za měsíc otvírat chráněné bydlení. Do jednoho ze dvanácti bytů se nastěhuje i František Šlehofer, jemuž koedukace – toto ne zrovna mazlivě znějící slovo – přivedla do cesty životní partnerku Janu. Už v domově prošli tzv. výcvikovou domácností, kde si život naostro rok zkoušeli. „Sami si nakupují, každý večer si dělají večeři, učí se hospodařit s penězi. Ze čtyř párů dva nevydržely, ale zase vznikly nové, protože dámy zjistily, že mají u nás možnost výběru,“ popisuje zkoušku samostatného života Rosenberger a dodává: „Je to krok kupředu, ale naše ideální představa je, aby naši lidé bydleli roztroušeně mezi většinovým obyvatelstvem.“

Jako se to podařilo před rokem v nedalekém Holýšově se dvěma chráněnými byty, kde bydlí pět lidí z domova. „Jezdí sami do práce, hlídají si ranní a noční směny, sami si nakupují, vaří a uklízí,“ popisuje nám všem známou denní rutinu Rosenberger. V Holýšově byli nejdřív z nových sousedů nervózní, ale nakonec se to zlomilo. „Naši pánové jim ukázali, že není čeho se bát. Jsou spolehliví, pracovití a platí včas nájem. Prostě ideální sousedé.“