Život není experiment

Každá kultura má tendenci bytnět, uzavírat se do sebe a recyklovat. Proto je dobré, když někdo naruší její hranice a vnitřní prostor a překvapí ji ze zálohy. Často takovou roli plní exulanti – Polákům takovou službu prokázal Witold Gombrowicz, Čechům třeba Zdeněk Vašíček nebo Lubomír Martínek a Nizozemci našli svého narušitele ve Willemu Frederiku Hermansovi (1921–1995).

Až do loňského roku byly knihy tohoto předního nizozemského spisovatele pro českého čtenáře neznámé. Za svého života Hermans odmítal publikovat v totalitních zemích východního bloku, po smrti překlady komplikovala obtížná jednání s jeho dědici. Díky trpělivosti nakladatelství Host a překladatelky Magdy de Bruin-Hüblové jsme se ale loni dočkali českého vydání skvělého Hermansova románu Temná komora Damoklova a teď vychází jeho pozdější román Už nikdy spánek. Sám autor ho považoval za vrchol své tvorby.

Generál a banda vzpurných vojáků

Výchozím bodem románu je existenciální pochybnost nihilistického ražení. Obavy, že nás druzí lidé nikdy nevidí tak, jak bychom si přáli, podle Hermanse „rozštěpily lidského jedince na skupinu sestávající z jednoho generála a bandy vzpurných vojáků. Jedno Já, které chce něčím být – a několik falešných podob, které Já bez přestání podrážejí. (…) Pochybnosti o sobě, do té doby poměrně vzácné, vzplanou až do…