Turkmenistán má příliš mnoho plynu, než aby odpovídal na otázky o demokracii
V neděli odpoledne kypí bazar U sta fontán v centru Ašchabadu životem, z reproduktorů se line mix orientálního popu a sovětských písní, u vodotrysků si hrají děti, u hlavního vchodu postávají veksláci s dolary.
„Půjdeme stranou, tady jsme na očích,“
říká polohlasem tmavovlasý muž s mobilem v ruce. Je jedním z mála Turkmenů, kteří jsou ochotni mluvit se zahraničním novinářem. Od smrti autoritářského prezidenta
Saparmurata Nijazova
, který se nechával titulovat Turkmenbaši (otec všech Turkmenů), uplynuly tři roky, ale středoasijská republika nadále zůstává jednou z nejméně svobodných zemí na světě.
Akmurat Esenov (40) míří do nedaleké školy, kde je po osmi letech poslední den v práci. Byl zástupcem ředitele, ale podlehl nátlaku a podepsal výpověď. „Tak dlouho mi vyhrožovali vězením, až jsem to vzdal,“ říká vystudovaný právník. Je neděle a naposledy má službu: hlídá prázdnou budovu, jejíž chodby jsou ověšeny fotografiemi Nijázova nástupce Gurbanguliho Berdymuhamedova, který si pěstuje kult po vzoru svého předchůdce.
„Po smrti prezidenta Nijazova se tu život sice trochu změnil, ale jen na povrchu. Obyčejní lidé mohou cestovat po republice trochu svobodněji, dříve to bylo bez povolení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
