Pomáhám s radostí

Nemám rád brzké vstávání. Zkouškové období je u konce a já musím na praxi. Mobil mě budí před pátou. Ráno mám vždycky v mlze. Nějak se umyju, nasnídám, mezitím popřeju spolubydlícímu dobré ráno a je tak akorát čas vyrazit na autobus. Jen pro ujasnění – můj spolubydlící je zároveň můj spolužák z Vyšší odborné školy zdravotnické. Studujeme poslední rok, obor zdravotnický záchranář. Prošli jsme spolu dost oddělení. Jednotky intenzivní péče, ARO, ale na začátku i klasickou eldéenku. Setkali jsme se se smrtí, s pohnutými lidskými osudy, s beznadějí. Ale i s radostí, že jsme taky někomu pomohli.

Na ARU se nás ujímají sestřičky. Jako vždycky se snažím pomoct, něco se naučit. No, někdy spíš překážím. Většinou s námi mají sestřičky svatou trpělivost. I bez nás je dost práce. Nám musejí všechno vysvětlovat, ukazovat, a když nás k tomu nakonec pustí, tak nám to samozřejmě trvá dvakrát déle než jim. I moje máma dělá tuhle práci. Už pětadvacet let. Když na vlastní oči vidím a zažívám provoz v nemocnici nebo na záchrance, obdivuju ji, že zvládala chodit do práce a sama se pak ještě starat o dvě děti. Jo, my chlapi máme sice silnější ruce, ale jinak se máme zatraceně co učit.

Teď je to ještě dobré, jsem student, vždycky mám někoho za zády. Vždycky mi někdo poradí, pohlídá mě. Ale za pár měsíců, když složím všechny zkoušky, budu už za sebe zodpovídat sám. Tedy samozřejmě po nějaké době. Někdy se čas na praxi vleče, někdy nevím, kam dřív. Ale pořád je to menší stres než na záchranné službě. Moc dobře si pamatuju první resuscitaci, kterou jsem na výjezdu zažil. Klidně přiznám, že se mi pořádně klepala kolena. Moc užitečný jsem tam tehdy nebyl. Dneska už je to lepší. Ne že bych byl o mnoho klidnější, ale už mi to nebrání v práci. Někdy o sobě pochybuju, jestli můžu tohle zvládnout, jestli na to mám. Nakonec mi z toho stejně vyjde, že ano, jinak bych přece nebyl ve třeťáku. V těchto úvahách strávím zbytek pracovní doby.

Zase čekáme na autobus. Já i kolega jsme pěkně hladoví, na ubytovně si dáme klasickou takzvanou „přespraxovou“ baštu. Většinou nějakou konzervu – no, alespoň je to teplé. Stojím na zastávce a zase si na něco vzpomenu. Loni jsme tady náhodou ošetřovali člověka v bezvědomí. Taky jsme šli z praxe. Za zastávkou byl divný šrumec, tak jsem se tam šel mrknout. Ležel tam muž, nad ním skupinka lidí, někdo už volal záchranku, ale nikdo se neměl k tomu na něj vůbec sáhnout. Ve mně se nastartoval zažitý stereotyp. Otočit, dýchá? Jo, tak do stabilizované polohy a čekat. Nevšímáme si s kamarádem dobře míněných rad o podložení hlavy nebo pána, který křičí, že s tím člověkem nemám hýbat, co když mu ublížím! Sanitka je tu hned. A náš autobus taky. Už máme fakt hlad. Dnes se žádné drama nekoná, i když i v autobuse může být veselo.

Po obědě a rozpustné kávě jsem se probral, takže si půjdeme zasportovat. Můj kamarád sice není nadšený z toho, že má opustit svou postel, ale nakonec souhlasí, protože když usne teď odpoledne, tak má problém usnout v noci. Chodíme hrát do místní tělocvičny badminton. Sport mi pomáhá uvolnit se, zapomenout na všechny starosti, zapomenout na pochyby o sobě samotném. Můj otec to tak taky dělal, ale jednoho dne vyměnil sport za alkohol. Věřte mi, není to dobrá volba. Alkohol mi mého tátu nakonec vzal. Ne, nezemřel, jen jsem ho neviděl už hodně dlouho. Naposledy snad před rokem. Zůstal na ulici. Venku jsou teď mrazy, tak doufám, že měl dost rozumu a schoval se někam do azyláku. Je pro mě smutné, že cizím pomoct umím, ale u svých blízkých jsem to nedokázal, i když na prepubertálního klučinu byla má snaha tehdy velká. No, každý z nás má ve skříni nějakého kostlivce.

Z tělocvičny se vracíme před sedmou. Jsem utahaný jako kotě. Už jen sprcha a večeře. Před usnutím si ještě čtu, samozřejmě že Respekt. Zhasnu lampu, myslím na svou přítelkyni, která je zatraceně daleko, tak jí alespoň píšu SMS. Venku sněží, snad není tátovi zima, snad kdyby věděl, co dělám a kde jsem, byl by na mě i hrdý. Tak dobrou noc.