Nesnášel jsem komouše

Charlie Wilson porazil Rusy v Afghánistánu, ale dnes se opět řeší, jestli nezadělal na 11. září

Příběh Charlieho Wilsona je prostě skvělý – ať už ho člověk hltá jako napínavé dobrodružství o tajném vyzbrojení mudžahedínů v době sovětské války v Afghánistánu, baví se nad zážitky nonkonformního kongresmana, který rád krásné ženy a jakoukoli whisky, anebo ho čte jako příklad naplnění amerického snu, kterak syn účetního z jihovýchodního Texasu změnil dějiny. Příběh má ovšem i další rovinu, která je v těchto dnech opět velmi aktuální: NATO vede největší ofenzivu proti Tálibánu od roku 2001 a komentátoři světového dění přemítají, zda Charlie Wilson není zároveň první obětí pravdy, že válka se dnes nedá vyhrát jen zbraněmi. O tom však až později.

Za vším hledej Joanne

Píše se rok 1980, Wilson relaxuje ve vířivce luxusního hotelu v Las Vegas, vedle něj dvě nahé striptérky, vzduchem létají popichovačné poznámky o kokainu. Pozornost Wilsona ovšem upoutají záběry z Afghánistánu na nástěnné televizi, na nichž reportér tlumočí kritiku okolostojících Afghánců, že USA podceňují dění v zemi a jejich žádost, aby jim Američané dodali více zbraní.

Protože jde o jednu z prvních scén filmu Soukromá válka pana Wilsona, divák už tuší. Po návratu do Washingtonu si kongresman nechá zjistit, že dotace na dodávky…