Najít si k nim cestu

V Česku jsou ve veřejných debatách opomíjeni lidé, kteří svůj názor stvrdili životem

Často se v této zemi žehrá na to, že intelektuální elity málo zasahují do veřejných debat týkajících se společenských, politických, ekonomických nebo kulturních problémů a událostí. Je to pravda. Z osobní zkušenosti vím, jak velké a rozmanité množství sociologů, historiků, přírodovědců, spisovatelů či filozofů vstupuje do podobných diskusí třeba ve Francii. Věnují se jim televize, rozhlas, k tomu určené rubriky v novinách, například Les Debats nebo Rebonds v denících Le Monde či Libération. Kdo chce, může si tak srovnat svoje mínění o konkrétní události s představou specialisty nebo nějaké výrazné osobnosti.

Těžko říct, proč tomu tak není v Česku, kde přece má každý na všechno názor a vždycky ví, co by se mělo dělat. Možná jde o nedostatek tradice v zemi, kde dlouhá desetiletí bylo hodně riskantní veřejně vyslovit stanovisko, pokud nesouznělo s oficiálním míněním. Svou roli patrně hraje i lenost a také neschopnost oslovit laickou veřejnost čitelně a srozumitelně. (To potvrdí každý, kdo někdy překládal práce českých humanisticky zaměřených akademiků a doktorandů do cizího jazyka. Jen výjimečně jsou schopni se vyjádřit jasně, osobitě, málokterý umí napsat esej.) Nezanedbatelné budou i obavy z negativní odezvy, i když trestný postih už nehrozí – jít s vlastní kůží na…