Editorial: Cesta do Ameriky

Výlet do Spojených států se už dnes bere víceméně jako samozřejmost. Turisté létají sem a tam, stejně tak i politici. Minulý týden například severoamerický kontinent brázdil bez většího zájmu veřejnosti český premiér Jan Fischer. Jistý rozruch tak dnes může budit spíše to, jak viditelně dnes o setkání s českými politickými elitami ty americké příliš nestojí. Prezident Václav Klaus a Česká republika s ním už prostě patří mezi řadové a z pohledu Spojených států ne tolik významné státy. Před dvaceti lety tomu však bylo jinak.

Rok 1990 přinesl řadu významných novinek, vždyť to byl první svobodný rok. Největší pozornost si nepochybně zaslouží parlamentní volby, které do Československa vrátily politickou soutěž, ale především to, že si veřejnost prostřednictvím volených lidí sama vládne.

Stejně tak významná ovšem byla první větší zahraniční cesta čerstvého prezidenta Václava Havla. Ten v únoru vyrazil se svými poradci a kolegy do Spojených států, aby tu zvěstoval tu úžasnou zprávu, že střední Evropa je svobodná.

Dalo se očekávat, že Václav Havel se díky svému renomé a téměř pohádkovému příběhu dočká pozornosti. Očekávání ale byla nadmíru překonána. Chvílemi se zdálo, že Československo se stalo novým státem USA, tak velké oslavy se tu odehrávaly. Nicméně největší ohlas si vysloužil projev Václava Havla v americkém Kongresu. A to především díky nečekané výzvě.

„Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. Je to cesta daleko komplikovanější, než jakou mohou jít jeho bývalé evropské satelity… Čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět,“ řekl Havel.

Politici i analytici tuto „neobvyklou radu danou dlouholetou obětí sovětské nadvlády“, jak napsal do New York Times Thomas L. Friedman, vysoce ocenili. Dnes by se chtělo dodat, že kdyby ji nejen ocenili, ale i vyslyšeli, byli bychom ve zcela jiné situaci. Ale otázkou samozřejmě zůstává, jestli bylo vůbec v něčích silách něco s tím udělat. Změnit se může jedině Rusko samo a musí to chtít.

V tomto čísle Respektu vám přinášíme článek od Petra Třešňáka, který se této výjimečné cestě do Spojených států věnuje.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

ERIK TABERY