0:00
0:00
Agenda7. 2. 20103 minuty

Teroristou

Astronaut
Pavel Jungwirth Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Otisky čtyř prstů pravé ruky. Palec. Čtyři prsty levé ruky. Druhý palec. Brýle dolů. Foto. Účel cesty – vědecká konference. Razítko a vítejte v USA. To je po 11. září 2001 moje standardní imigrační procedura ve Spojených státech. Během lednové cesty do Kalifornie mě však z mechanického snímání otisků prstů, prováděného v polospánku po patnáctihodinové cestě, vytrhl znepokojený hlas imigračního úředníka. Něco není v pořádku – vaše otisky nesedí, následujte mě. Načež jsem se ocitl v přeplněné místnosti spolu s asi třicítkou dalších problémových cestujících. Evropané jsme byli jen dva, zbytek tvořili návštěvníci z Latinské Ameriky. Nedobrovolně jsem se tak stal svědkem zostřené imigrační kontroly, prováděné směsicí angličtiny a španělštiny.

↓ INZERCE
Pavel Jungwirth Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Jakmile se člověk stane podezřelým individuem, zmizí americkým úředníkům úsměv ze rtů. Vše probíhá korektně, ale ostře. Žádné telefonování a na záchod jen s ozbrojeným doprovodem. Hlavní problém ale je, že na losangeleském letišti mají zjevně podstav, takže nás trablmejkry řeší pouze dva pasoví úředníci. A ti jsou také jenom lidé, kteří mají své tempo a nárok na pauzu na oběd, čímž se vše hrozně protahuje. Nervozita pak nutně stoupá, zejména u lidí, kteří mají větší důvod k obavám než já. Mexičanky hystericky pláčou a i jejich manželé v sombrerech vypadají nešťastně, když jsou odváděni kamsi dozadu k dalšímu proklepávání.

Po dvou hodinách, když jsem se konečně dostal na řadu, jsem byl odvelen k jiné čtečce otisků prstů, která shledala kresby na bříšcích mých prstů uspokojivými, a já byl vpuštěn na území Spojených států. Nečekal jsem omluvu, alespoň jsem se však zeptal, v čem byl problém. Z bezpečnostních důvodů nemáte na odpověď nárok, sdělil mi stroze imigrační úředník, byť zjevně šlo pouze o technickou závadu na první čtečce, která mě nedokázala správně přiřadit v databázi.

Vzpomínám si, jak při mé první cestě do USA v roce 1994 stačila k identifikaci ošoupaná pasová fotografie. Tu ovšem pasový úředník doplnil zdánlivě nezávazným, ale inteligentně vedeným rozhovorem, kterým se ujistil, že já jsem skutečně já. Od té doby se svět změnil a jak v Americe, tak u nás stále více spoléháme na techniku, která se ovšem také může mýlit, a stále méně na lidský úsudek. Ani při stále sofistikovanějších bezpečnostních prověrkách by se nemělo zapomínat na zdravý rozum.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články