Opožděná vzpoura

Ljoňa Parfjonov je pohledný chlap s trochu vysokým hlasem na televizáka. Ale budiž. Patří k prominentním, loajálním, uhlazeným a dobře placeným populárním novinářům. Měl v ruské televizi výsadní postavení, kultivovaně vedl nikoho neurážející pořady o historii, nenutil diváka, aby hledal případný skrytý smysl jeho slov. Když jeho kolegové demonstrovali za svobodu slova či zapalovali svíčky na místech, kde padl nějaký ten novinář, Parfjonov si promýšlel další bezzubé scénáře. Měli ho rádi nahoře i dole. Něco jako Helenka Vondráčková…

„Jsem sluhou čistého, apolitického umění,“

tvrdil na svou obranu, když jeho kolegy vyhazovali za to, že si pustili pusu na špacír. Jeho pusa dlouhá léta zůstávala pokorně doma.

Na podzim roku 2010 dostal Leonid cenu, která nesla jméno jeho přítele, novináře Vladislava Listěva. Toho také před mnoha lety někdo odprásknul. Cenu Leonidovi udělil 1. státní kanál ruské televize, nejprolhanější médium v Rusku, služka Kremlu i vlády vedené Vladimirem Putinem, továrna na chvalozpěvy a dezinformace, ztělesnění cenzury a profesionální prostituce. Parfjonov v tomhle novinářském nevěstinci s přestávkami pracuje 24 let, ale teď poprvé si svou řeč napsal na papír. Chtěl být přesný, protože ten večer překročil svůj stín i stíny svých nadřízených, ustrašených kolegů, zabedněných ministrů, kteří vrátili do Ruska cenzuru, i zbabělých zahraničních politiků,…