Ondřej je nemocný

Rozednívá se a my máme za sebou další probdělou noc. Náš tříletý syn Ondřej je nemocný, stále naříká, že ho bolí bříško. K tomu má horečky, už i 40 °C. Dáváme další vlažnou sprchu, Nurofen, snad to na nějaký čas pomůže a on se bude moci trochu prospat. Je vyčerpaný. Trvá to čtvrtý den, zvracel, nic nejí, vypadá špatně a my se začínáme bát o jeho život.

Kolem osmé hodiny se chystáme, stejně jako včera a předevčírem, na cestu do nemocnice. Zvažujeme, zda do té samé? Poblíž je ještě jiná nemocnice, třeba bychom tam měli větší štěstí.

Rozhoduji jet opět do té fakultní. Raději na dětskou ambulanci předem telefonuji, aby nebyl nějaký problém. Mladšího syna bude hlídat babička, u které jsme na dovolené.

Na ambulanci předkládáme doporučení z dětské chirurgie. Posílají nás odebrat Ondrovu moč do zkumavek. Pak nás volá lékařka do ordinace a velmi nepříjemným tónem nám oznámí, že nemá čas se našemu synovi věnovat, neboť tam má mnohem závažnější pacienty…

Třeštím na doktorku oči, syn začíná plakat, konejším ho. První se vzpamatuje manželka, podá lékařce ruku a představí se. Nakonec se domluvíme na odběrech krve. Konečně budeme vědět víc. Nesu odběry do laboratoře a čekáme na výsledky. Ondřej je už opět schvácený horečkou, stále poplakává bolestí, i přes analgetika. Je pošedlý v obličeji, s kruhy pod očima.

Výsledky krevních testů ukazují na silnou bakteriální infekci a počínající minerálový rozvrat. Domníváme se, že syna s tímto nálezem budou hospitalizovat. Lékařka nám však píše recept na antibiotika, na ten minerálový rozvrat prý postačí meruňkový kompot (i když jí znovu připomínáme, že už třetí den nechce nic jíst) a kontrola za dva dny. Je to jak zlý sen. Ten náš tříletý kluk se kroutí, naříká, doktorka konstatuje, že je zvýšeně citlivý.

Moje žena začne zpochybňovat závěry z dětské chirurgie, kde nás už dvakrát ujistili, že se nejedná o náhlou příhodu břišní. Dostane se jí rady, že by měla lékařům více důvěřovat. „Vždyť ho vyšetřil pan primář a vedoucí lékařka ambulance, oba velmi zkušení. Tak proč jim nevěříte?“ Manželka požaduje, aby syna vyšetřili na dětské chirurgii znovu. Nakonec dosáhne svého, a tak tedy na „žádost rodičů“ jdeme do třetice na dětskou chirurgii.

Zde nám pan primář řekne, že syn vypadá hodně nemocný a že ho buď u nich, nebo na pediatrii hospitalizují. Jdeme ještě na ultrazvuk. A pak události nabraly rychlý spád.

Syna urgentně odoperovali. V břiše měl už gangrenózní apendix, zánět byl i na pobřišnici. Když se po operaci probudil, bylo zřejmé, že se mu ulevilo. Problém je vyřešen.

Jedu vyzvednout našeho mladšího syna a vezu ho manželce do nemocnice na kojení. Při zpáteční cestě kupuji Sunar, čeká nás totiž první noc bez mámy.

Nemůžu usnout. Hlavou se mi honí zážitky z posledních tří dnů a dopadá na mě hrůza z toho, co se mohlo stát, kdybychom podle rad zkušených lékařů jeli potřetí domů. Jeden den v životě a vše by bylo jinak… Předpokládám, že by nikdo za nic nemohl. Pediatři by argumentovali tím, že na chirurgii přece vyloučili náhlou příhodu břišní. A chirurgové by říkali, že „ten nález na břiše prostě nebyl“… Co na tom, že dítě naříkalo bolestí a nikdo se nesnažil zjistit příčinu, ani co s tím dítětem bude dál?

Druhý pooperační den budeme znovu prožívat strach o syna, neboť nás jeho zdravotní stav bude znepokojovat. Bude sice stále na JIP, ale monitor u jeho lůžka bude už druhý den vypnutý. To nám na klidu nepřidá. Moje žena si vyžádá, aby mu udělali krevní odběry. Výsledky ukážou na minerálový rozvrat a na nedostatek bílkovin. Lékař, který Ondru po operaci na JIP léčil, nějak nevzal v úvahu počínající minerálový rozvrat při přijetí a ani to, že dítě tři dny nic nejedlo a další dny toho také zrovna moc nesní. Manželka bude chtít pro syna i pediatrické konzilium, které naordinuje jinou infuzní léčbu spočívající v doplnění minerálů a bílkovin, a poté se „už“ vše začne ubírat dobrým směrem.