Tu legendu nelze pominout: osmadvacetiletý Josef Sudek podle ní jako čerstvý absolvent Státní odborné školy grafické vstupuje do dokončované katedrály sv. Víta, projde dovnitř historickou Zlatou branou (tehdy ještě s velmi zchátralou, ze zdi nezřetelně vystupující mozaikou) a ocitá se v rozestavěném chrámu plném poletujícího prachu, ze kterého ostré paprsky světla proudící do prostoru skrz vysoká okna dělají cosi, co Sudek později označil za „zjevení“. Příběh o svatovítské iniciaci válečného invalidy (za války přišel Sudek o pravou ruku), ze kterého se záhy stala jedna z nejvýznamnějších postav naší fotografie, uvádí Josef Moucha v předmluvě knihy Svatý Vít, která v Torstu vychází jako další svazek Sudkova sebraného díla. V mnoha ohledech je tenhle soubor fotografií pro jeho tvorbu přelomovým obdobím.
Krátce nato byl vyloučen z českého amatérského hnutí a vrhl se na profesionální kariéru: spolu s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergerem, kteří tak jako on tíhli k aktuálním výbojům nastupující avantgardy, založil Českou fotografickou společnost a začal se věnovat reklamní tvorbě využívající funkcionalistické postupy. Ze Sudka se stává vyhledávaný, dobře prosperující fotograf, který se pak díky opoře vybudovaného zázemí od zakázek vrátí k podobně intimním tématům, jakých se poprvé řádně dotkl právě v roce 1924 ve Svatém Vítu: k záznamům míst a věcí, ze kterých vyzařuje ohromující duchovní síla.
To ohromení přitom pro Sudka v katedrále nevyvolávala představa, že vstup do chrámu je možností přímého kontaktu s živým Bohem, který sem pro návštěvníka při liturgii sestupuje. Ostatně Sudek tři roky po skončení války vystoupil z katolické církve a jeho víra v Boha – tu si ponechal – se od té doby neřídila žádnými církevními představami. Fotil především v dostavovaném trojlodí, kterým tehdy Hilbertova huť dokončovala bezmála šest set let rozestavěnou katedrálu. A fotil věci zdánlivě neduchovní: džbán, který tu o polední pauze odložili dělníci, kolečko, úhelník, obrovskou hromadu písku, která v kostele ležela na místě budoucího oltáře. Hodiny i dny čekal na správné světlo, které by scénu proměnilo v impresionisticky povznesený záznam Sudkova setkání se „zjevením“. „Není tu lidské tváře – a přece jest v tom tolik sladkosti a důvěrnosti, jako by na tom kamení spočívaly Bůh ví čí oči,“ napsal pak k fotografiím vyhraněný katolík Jaroslav Durych, když je Sudkovi vydala Družstevní práce.
Po pár letech se pak Sudek do Svatého Víta vrátil. Za druhé světové války tu fotil přilbu sv. Václava, triforium, náhrobky, oltáře, relikviáře, všechno to, co by mělo být považované za vznešené a posvátné. Jenže v těchto fotografiích nějak chybí to, co obsahovalo zmíněné kolečko, úhelník, džbán, hromada písku. Ona sladkost a důvěrnost, jak to označil Durych. Sám Sudek to později komentoval dost jadrně, jak bylo jeho zvykem: „Jakmile tam přestali dělat, jakmile milej kostel vyčistili, tak já jsem tam nic neviděl.“ Chrám byl po šesti stech letech konečně hotový. Pro Sudka ale paradoxně jako by odsvěcený. Nic v něm neviděl, ale fotil, musel splnit zakázku od Melantrichu.
Nakonec to nejsou vůbec špatné fotky. Ale srovnání s těmi z období jeho „zjevení“ je nemilosrdné. Přesto je měl Sudek rád, chtěl je společně vydat už v roce 1951, kdy je nabízel Orbisu pro plánované album Chrám svatého Víta. Knížka nevyšla, „že je to kostel“, jak si fotograf postěžoval na adresu komunistů. Děje se tak až teď.
JOSEF SUDEK: SVATÝ VÍT
Torst, 120 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
