Přišel jsem do tohodle města a hned jsem věděl, že mě potřebuje. Chlapa jako jsem já, vostře řezanýho, tvrdýho a neústupnýho, co si to prostě vezme na triko. Byl jsem zvyklej bojovat tvrdě, málokdo v kraji uměl zatočit s lombardní sazbou jako já – jen jsem se vobjevil, dělala, co mi na mejch upřímnejch modrejch vočích viděla. A ta pověst se šířila, lidi mi věřili, i když mě nikdy neviděli.
Když jdete do takovýho pekla, musíte se prostě spolehnout na ty kolem sebe. Naštěstí jsem jich pár měl, chytrej Mirek, kterýho šerifové naháněli, jak mohli, a vždycky se jim nakonec vysmál, starej Charlie, poctivej chlap, kterýho tady milujou všechny holky ve všech barech, bez nich bych to jen těžko zvládnul, stáli za mnou a řikali všem, že jim přinesu právo a pořádek a že už se nebudou muset bát vo svůj dobytek.
Jo, tý drsný partě, co stála proti nám, jsme byli k smíchu. Přijeli vždycky do města, špičatý boty, rychlý koně a vzali si, co chtěli. Lidi už si neuměli představit, že by to bylo jinak, celý to taky trvalo už skoro dvacet let. Ptali se nás: kolik vás je? Sedum, jenom sedum? Je nás víc, než si myslíte, řikali jsme jim do těch jejich ksichtů vosmaženejch ze solárka.
A pak se volil starosta. Věděl sem, že ty vobyčejný vesničany, kterejm denně kradou z pole, nemůžu nechat ve štychu. Nešlo to prohrát, carramba, i když na nás dělali hodně drsný podrazy a rozdělili si město po svym, jak byli zvyklí. Jenže já je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
