Namydli a toč!

„Kdo to stříhal? To je teda pěkně blbej střih,“ vyčítal devítiletý David tvůrcům nového televizního seriálu Ptáčata krátce po jeho uvedení v České televizi vyznění jedné ze scén, v nichž se coby malý svůdník dvoří v tělocvičně svým spolužačkám. Obyčejně si protagonisté seriálů nemají důvod stěžovat, protože dobře vědí, do čeho jdou. Jenže David a jeho spolužáci ze 2. B brněnské ZŠ Merhautova neměli loni při natáčení v ruce žádný scénář. Nechali do svého života a života svých blízkých vstoupit filmaře s kamerami a ti je po celý rok natáčeli v přirozených i naaranžovaných situacích. A je to tady: s podzimním programovým schématem vtrhl do českých televizí formát nazývaný docusoap. Ten přibližuje reálná prostředí a lidi v nich s pomocí postupů klasických TV seriálů.

Na konzervativní poměry tuzemské televizní produkce se tvůrci hned na začátek osmělili a vytahují témata, o kterých se příliš nemluví. Jak Zlatí hoši na Nově, tak Ptáčata na ČT se totiž zaměřily na děti v pasti. Novácká minisérie ukázala malé hokejisty svázané neukojenými rodičovskými ambicemi a tvrdým tréninkovým drilem. Šestnáctidílný seriál na veřejnoprávní stanici zase představuje svět školáků, kteří se v jedné třídě sešli jen proto, že část rodičů si v petici prosadila, že jejich děti nebudou chodit do jedné třídy s romskými vrstevníky.

Prostředí a tvůrce

Historie docusoapů se píše od konce devadesátých let, kdy se v evropských a amerických televizích začaly objevovat pořady, jež přibližovaly exkluzivní prostředí, které zdánlivě známe, a odhalovaly, co se děje pod povrchem. „Bylo to v době, kdy nakašírované zápletky seriálů procházely krizí,“ říká expert na vývoj televizní zábavy Milan Kruml. Oblíbenými náměty, které měly zachránit upadající zájem o scenáristické konstrukty, byly sondy mezi hasiče či záchranáře nebo pohled na dění v nemocnicích či zoo-logických zahradách.

A mikrokosmos vztahů mezi lidmi a zvířaty v plzeňské zoo byl první výzvou, kterou si vytyčili lidé z vývojového oddělení na Nově, když se rozhodli razit docusoapům cestu k tuzemským divákům. Na starost jej dostala producentka Kateřina Hrochová, která se s týmem spolupracovníků vydala před třemi lety na cestu plnou pokusů a omylů, na jejímž konci je dnes trojice minisérií se zastřešujícím názvem Příběhy bez scénáře. Zmíněné hokejové Zlaté hochy nyní ve vysílání vystřídal pohled do práce ve špičkovém nemocničním centru IKEM s titulem Život na vlásku. Po osmi dílech jej nahradí právě plzeňský Zvěřinec. S dnešními zkušenostmi by se ale Hrochová zoo příště raději vyhnula: „Je to velké prostranství, v rámci něhož se pohybují většinou introvertní zaměstnanci, kteří nejraději mlčí. To není pro kameru příliš vděčné.“

Právě správný výběr prostředí je prvním předpokladem úspěchu, tím druhým je pak trefa při výběru tvůrce. „Režisér musí být psycholog, musí se svým hrdinům otevřít, aby získal jejich důvěru.“ Od nápadu k realizaci totiž vede dlouhá cesta. Je nutné udělat důkladný průzkum terénu, pojmenovat si hlavní témata, na nichž by příběh měl stát, podle nich zvolit vhodné protagonisty a ještě je přesvědčit, aby s natáčením souhlasili. Hrochová musela ukončit spolupráci se dvěma dokumentaristy, kteří neměli potřebnou empatii pro takovou metodu práce. Vhodné kandidáty Jana Reinische a Jiřího Fedurca potom našla v okruhu lidí natáčejících na Nově publicistiku.

Originální koncept

Dokumentaristická autenticita nového žánru není stoprocentní. Když například populární lékař Jan Pirk vypráví, jak jeho soukromý život limituje neustálé čekání na telefonu, mohou ho tvůrci podle Hrochové třeba nechat zahrát scénu, jak jej doma uprostřed večeře před návštěvou divadla s manželkou odvolají do nemocnice k případu. „Pokud nejsme u důležité situace, zpětně se ji pokusíme natočit tak, aby odpovídala realitě,“ říká Hrochová.

Aktéři občas zjistí, že by bylo lepší, kdyby k natáčení vůbec nedali souhlas. IKEM si například vyžádal speciální schvalovací projekci, zato hokejová Slavia o žádnou autorizaci nestála. „Asi si mysleli, že natočíme instruktážní film,“ vzpomíná Hrochová. Hned odvysílání prvního dílu Zlatých hochů však strhlo mediální lavinu – proti pořadu, který odhaloval drsné zákulisí výchovy mladých sportovců, protestovaly jako potrefená husa hokejový svaz a samotná Slavia v čele s Vladimírem Růžičkou.

Každopádně Zlatí hoši z Novy i Ptáčata z konkurenční ČT patří mezi pořady, které by se daly zařadit do emancipované fáze vývoje docusoapu a spřízněných formátů s prvky reality show z posledních pár let. Televizní dramaturgové totiž zjistili, že mohou divákům bez ztráty sledovanosti nabídnout i náročnější témata. Za jeden z milníků označuje Milan Kruml tři roky starou holandskou show The Big Donor. V ní žena, později odhalená jako herečka, nabízela s kamerou v zádech ledvinu třem smrtelně nemocným ženám. Pořad provázely vzrušené diskuse o etice, ale efekt se dostavil: výrazně narostl počet lidí v registru dárců. „To by obyčejný dokument nedokázal,“ říká Milan Kruml.

Ambicí autorů Ptáčat Kamily Zlatuškové a Ladislava Cmírala bylo znormalizovat pohled na segregované romské děti. „Chceme ukázat, že sice jsou asi v průměru živější než jejich vrstevníci, ale nejsou to žádní démoni,“ říká mladá dramaturgyně a dokumentaristka, jejíž matka Jarmila se „problémové“ třídy ujala jako učitelka.

Původně šlo o poměrně jednoduchý portrétní projekt – hlavní postavou každého ze šestnácti dílů mělo být jedno z dětí navštěvujících třídu. Postupně se ale autorům v debatách s dramaturgem Janem Gogolou rodil v hlavě plán strukturovat seriál podle jednotlivých témat, která se dětí dotýkají. Autoři jim připravují nezvyklé situace, které by jinak nezažily. Už úvodní natáčení na škole v přírodě, kde se filmaři se školáky seznamovali, bylo vlastně manipulací: žádný pobyt mimo město by se kvůli napjaté finanční situaci většiny rodin nejspíš nekonal. Diváci tak mohou vidět malé hrdiny seriálu dodržovat bonton v luxusní restauraci nebo volit mezi výukou podle alternativních metod či zásad tvrdé ruky typu Igora Hnízda z Obecné školy. V dalších dílech si mimo jiné vyzkoušejí kampaně do voleb na předsedu třídy a podívají se do rodiny romského milionáře či do Chánova.

Oba tvůrci se po prvních týdnech obhlídek shodli na nápadu, aby děti dostaly do ruky kamery a staly se zpravodaji svého vlastního života. A začínají nyní hledat cesty, jak seriál samotný (natočený pro ČT na klíč), tak jeho originální koncept prodat do evropských televizí.

Debaty se vedly ve štábu kolem použití „mluvících hlav“ – děti v seriálu glosují s odstupem situace, v nichž se ocitly. Ty podle tvůrců slouží jako vítaný kontrast ke scénám hlučného, překřikujícího se kolektivu. A druhý důvod se jim osvětlil až při jedné debatě na JAMU: „Posiluje to pocit, že je bereme jako partnery, že nám na nich záleží a že nejsou jen materiál ke sledování.“ Silné pouto zůstává mezi zúčastněnými dětmi a rodinami a autory i po natočení série. Ti doufají, že se jim podaří sehnat finance na to, aby mohli vybrané rodiny sledovat časosběrně s kamerami i dál.

Vyjde to lacino

Na Nově ani na ČT se dramaturgové neodvážili nový formát nasadit do prime time, a proto zatím nepřitáhl k obrazovkám tolik lidí, v kolik autoři doufali. „Divák si musí zvyknout, že se nedívá na dokument, ale na příběh vyprávěný specifickým způsobem,“ říká Kruml. Pokud však bude vývoj alespoň trochu kopírovat Evropu, není nutné se o budoucnost docusoapu bát. Jeho rozvoji totiž výrazně pomáhá současná ekonomická krize. Televize snižují náklady, a přestože je jeho výroba náročná na čas, vyjde stále mnohem levněji než vlastní hraná tvorba. Jedna celovečerní epizoda britského televizního hitu Sherlock stála BBC přes milion liber. Za to si stanice v klidu pořídí celou mnohadílnou docusoapovou sérii. 