Lekce Vítkov

Pár minut po osmé ráno to v předsálí krajského soudu vypadá jako v press centru. Venkovní dveře nejdou dovřít kvůli prodlužovací šňůře k nahrávacímu pultu, justiční stráž nervózně šacuje dlouhou frontu novinářů a Česká televize už má za sebou dva živé vstupy. Napjatě očekávaný verdikt sice zazní až za hodinu, ale všemu tomu zájmu se nelze moc divit. Rozsudek nad čtveřicí mladých mužů, kteří loni 18. dubna těsně před půlnocí třemi Molotovovými koktejly zapálili dům v severomoravském Vítkově, v němž právě spali čtyři dospělí a čtyři děti, bude přelomový pro českou justici i společnost. Ta první by dnes měla ukázat, že excesy z devadesátých let, kdy zdejší rasisté za své brutální zločiny včetně vražd dostávali směšné tresty (a o rasovém podtextu se mluvilo maximálně jako o výmyslu lidskoprávních aktivistů), jsou definitivně minulostí. Ta optimističtější část té druhé se chce ujistit, že Češi vítkovský zločin jednoznačně odsuzují. Tvrdý trest by potom mohl alespoň trochu uklidnit obavy místních Romů a zároveň vyslat další „ne“ směrem ke zdejšímu neonacistickému hnutí.

Těsně před čtvrt na deset se otevírají masivní dvoukřídlé dveře a po pár minutách vchází obžalovaní s šestičlennou maskovanou eskortou vedeni za pouta svými osobními dozorci v modrošedých uniformách. Smršť blesků a cvakání spouští nebere konce. Předseda senátu Miloslav Studnička, drobný muž s bílými vlasy, nesnáší sebemenší hluk, a tak čeká, až po čtvrthodince focení všichni fotografové opustí síň.

V nastalém tichu začíná číst rozsudek. „Všichni obžalovaní byli uznáni vinnými z organizování trestného činu vraždy.“ Čtveřice obžalovaných se snaží pevně svírat rty, ale masky pomalu roztávají. Jeden těká pohledem, další lehce sklánějí hlavu. Jen první v řadě, vysoký zavalitý muž v košili se zamračeným obočím a pohledem upřeným do prázdna, nepolevuje. A nepoleví ani v následujících desítkách minut.

Soudce čte odůvodnění rozsudku téměř hodinu a postupně vyjmenovává všechny aspekty, které tříčlenný soudní senát vedly k jistotě, že čtveřice žhářů plánovala vraždu romské rodiny, a nelze jim věřit, že se pouze pokoušeli zapálit jakousi neobydlenou ruinu. Z policejních odposlechů a výpovědí svědků i obžalovaných vyplývá, že útokem na rodinu chtěli zviditelnit neonacistické hnutí a jeho ideologii. Svůj zločin podle soudu prokazatelně plánovali a útočili na dům, o kterém věděli, že je obydlen romskou rodinou.

Vysoce nebezpečné

Nejpodstatnější část – výše trestu – by kvůli soudcově důstojnému drmolení nepozornému uchu skoro unikla. Dvacet dva let vězení pro šestadvacetiletého zaměstnance technických služeb Davida Vaculíka, šestadvacetiletého nezaměstnaného Jaromíra Lukeše a o rok mladšího Iva Müllera (rovněž nezaměstnaný). Dalších dvacet let pro dvaadvacetiletého dělníka Václava Cojocaru.

Tedy výjimečné tresty pro všechny. Ve dvou případech dokonce vyšší, než v závěrečné řeči navrhovala státní zástupkyně Brigita Bilíková, která čtveřici viděla na rozdíl od soudu hierarchizovaně a každému z nich přisuzovala trochu jiný podíl viny.

Soudní senát ale rozhodl, že všichni jsou vinni stejnou měrou a Cojocaru dostane nižší sazbu jen kvůli tomu, že před žhářským útokem nebyl na rozdíl od svých kumpánů nikdy trestán. Společenskou nebezpečnost hodnotil soud vzhledem k rasovému podtextu a prokázanému úmyslu vraždit jako až příliš vysokou. Mezi řádky je cítit, že rozhodně dost vysokou na to, aby soud vůbec nepřihlédl ke spolupráci Cojocaru a Müllera s policií ani k jejich přiznání a omluvě těm, jimž jejich útok navždy změnil život. Polehčující okolnosti prostě dnes nejsou ve hře. A jasno je i v případě odškodnění pro dnes tříletou Natálii Kudrikovou, která útok jen zázračně přežila navzdory popáleninám na osmdesáti procentech těla (lékaři jí zprvu nedávali moc šancí a při životě ji nakonec udržely desítky úspěšných operací). Soud se přiklonil k nejvyšší částce navržené zmocněncem jedné z obětí Pavlem Uhlem – devět a půl milionu. Ve skutečnosti jde o symbolické zadostiučinění, protože žháři ji nemají z čeho zaplatit a exekuce se nemůže vztáhnout na příbuzné. Přesto je to pozoruhodné rozhodnutí: senát měl odvahu (v české kotlině nezvyklou) rozhodnout o finanční kompenzaci sám a neodkazovat oběti zločinu na zdlouhavé civilní řízení.

Mezi zmocněnci rodiny Markusem Papem a Ladislavem Balážem sedí dnes výjimečně i matka popáleného dítěte Anna Siváková a její babička Vlasta Malá. V obličejích se jim zračí úleva. O odpuštění totiž v případě Anny Sivákové zatím nemůže být řeč. Její nejmladší dcera při útoku málem zemřela. V průběhu několikaměsíční hospitalizace se několikrát ocitla znovu na okraji smrti, přišla o tři prsty na ruce a následky rasistického útoku si ponese do konce života. Čeká ji ještě spousta operací, rozsáhlé jizvy na obličeji nezahladí ani sebeluxusnější plastická operace, zkrácení šlach na nohou jí znemožňuje normální chůzi a stání a rodiče se dnes vyrovnávají i s faktem, že obrovské množství narkóz jejich dceři způsobilo mentální retardaci.

Obhájci si jen tiše dělají poznámky a z jejich tváří nelze nic vyčíst. Lavice vyhrazené veřejnosti jsou dnes, poprvé od začátku líčení, plné. Drobný šéf občanského sdružení Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan, jenž pomáhá v Ostravě a okolí Romům, kteří se ocitli na okraji společnosti, přišel v doprovodu dvou korpulentních snědých dam. Jen pár metrů od samozvaného prince tuzemských Olachů, podnikatele Josefa Stojky sedí matka Václava Cojocaru s dvěma dospělými blonďatými dcerami. Nikdo jiný z příbuzných žhářů nepřišel. A kromě několika mladých mužů, z jejichž oblečení lze číst sympatie s krajní pravicí, se nekoná ani žádná podpora ze strany místních neonacistů.

Pochybné existence

Na jaře roku 2009 Vítkov získal pro zdejší extremisty zvláštní význam. Když den před útokem odjeli kamarádi z dětství David Vaculík a Ivo Müller z Horního Benešova do nedaleké Opavy, nebyla to rozhodně náhoda. V oblíbené hospodě Peklo na ně čekal jejich místní známý Jaromír Lukeš zvaný Jerry. Všechny tři spolehlivě spojovala nenávist k Romům a obdiv k neo-
nacistickému hnutí. Lukeš měl za sebou v té době už tři soudy, jeden za podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, a Müller se v jednom násilnickém excesu svezl s Vaculíkem.

Oba posledně jmenovaní navíc v roce 2007 v Horním Benešově vyhrožovali těhotné Romce, kterou si náhodně vybrali na ulici, že „cikáni půjdou jeden po druhém“. Ta vše nahlásila na policii, jež situaci vyhodnotila jako přestupek proti občanskému soužití. Jen dva měsíce nato v noci přistál na posteli, kde spala se svým dítětem, falešný Molotovův koktejl. Protože láhev obalená charakteristickou látkou nehořela a nebyl v ní benzin, policie případ odložila a podezřením mladé matky, že za útokem by mohli stát právě Müller s Vaculíkem, se nikdy nezabývala.

O dva roky později u stolu v Pekle seděli Müller, Vaculík a Lukeš jako obvykle s dalšími muži, které znají především z pochodů Dělnické strany či pouličních útoků na Romy žijící na litvínovském sídlišti Janov. Pozvání ten den dostal i někdejší spolužák Müllera a Vaculíka z hornobenešovské základky Václav Cojocaru. V Pekle ale chyběl, protože ho osud mezitím zavál jinam a on neměl peníze na sedmdesátikilometrovou cestu ze Sobotína, kde žil v domě svého nevlastního otce. Mezi stolovníky byl Tomáš Vassiov, nenápadný černovlasý mladík, jenž si odseděl čtyři roky za to, že v roce 2001 pobodal v jednom z ostravských podchodů Roma, jenž se mu náhodou připletl do cesty, a stále mu běžela podmínka, či Tomáš Ondřejek, přezdívaný Křeček, z opavské rasistické kapely Adler.

Na přesném tématu rozhovoru se sice skupinka neonacistů při pozdějším vyšetřování neshodla, ale jisté je, že se vzpomínalo na protiromské pochody a s postupujícím časem se objevila touha „dát cikánům zase nějakou pořádnou výstrahu“. Vzápětí padla slova zápalná lahev a chvíli nato Jerry přišel s nápadem vhodného objektu. „Říkal, že jeden čas pobýval ve Vítkově a že ví o domě, kde se schází pochybné existence,“ uvedl později Müller v jedné z policejních výpovědí.

Lukeš měl každopádně dva měsíce před činem milenku, za kterou dojížděl pravidelně do Vítkova, a v pubertě několik let bydlel v přilehlé vesničce Radkov. A faktem je, že romská rodina Malých domek u silnice obývala společně s manželem a dětmi své tehdy sedmadvacetileté dcery Anny Sivákové už zhruba dvacet let. Jejich aktuální situace nebyla nijak růžová. Anna Siváková se musela starat o čtyři malé děti prakticky sama, protože její o sedm let starší druh neměl práci a vyhýbal se ročnímu vězení, kam měl nastoupit za drobné krádeže. Rodina ale fungovala dobře a mezi sousedy neměla žádné nepřátele.

Partička se ten večer rozešla s jasnou domluvou: zítra vyrazíme do Vítkova se zápalnými lahvemi.

Kdo má oheň?

Následující den dostává absentující Václav Cojocaru sérii instruktážních textovek a začíná s přípravou akce. Z kontejneru vytahuje pár skleněných lahví od alkoholu a ujišťuje se, že v kufru jeho fialové hondy leží rezervní kanystr s benzinem a nějaké hadry. Krátce po setmění vyráží směrem na Horní Benešov. Zhruba za hodinu se potkává se starými kamarády ze základky Müllerem a Vaculíkem a společně pokračují do Opavy vyzvednout Lukeše. Tentokrát už ale ve starém favoritu Davida Vaculíka: Cojocaru je totiž švorc a odmítá koupit další benzin. Lukeš čeká podle domluvy u jednoho ze stánků s rychlým občerstvením. Čtveřice se posilňuje a zhruba dvě hodiny před půlnocí vyráží do třicet kilometrů vzdáleného Vítkova. Projíždí celé městečko tam a zpátky a nakonec na jeho kraji nachází poklidné místo poblíž spoře osvětlených garáží. Tam se čtyři muži pouští do výroby tří zápalných lahví. Asi po deseti minutách zjišťují, že nemají oheň, a začínají jej shánět po místních hospodách. Lukeš nakonec v jedné z nich kupuje zapalovač a plně vybavená skupina přijíždí k domku, v němž kromě matky Anny Sivákové všichni spí. Lukeš zůstává v autě, nechává rozsvícená parkovací světla a nastartovaný motor a zbylá trojice hází lahve do zatemněných oken domu. Ve zvuku rozbíjejícího se skla žháři během několika vteřin odjíždějí.

Zatímco v hořícím domku bojují čtyři dospělí a čtyři děti o život a k místu tragédie se sjíždějí hasiči, sanitka a vrtulník z ostravské nemocnice, míří žháři do Opavy. Tam se zastavují u Tomáše Ondřejka, aby jim pomohl s ošetřením Vaculíka, který si při útoku popálil ruku. Müller, Vaculík a Cojocaru se potom rozjíždějí do svých obydlí a Lukeš vyráží do Pekla. Tam ho čeká dlouhý a důvěrný rozhovor s Tomášem Vassiovem.

Hned ráno jsou servery plné děsivých detailů následků jejich útoku. Zatímco Lukeš se v následujících dnech opět chlubí jednomu z přátel, že za útokem stojí on, ostatní ovládá strach z prozrazení. Vaculík začíná před zbylými dvěma útočníky nahlas mluvit o tom, že uvažuje o „odstranění“ Lukeše.

Severomoravská policie mezitím prověřuje stovky lidí, nasazuje odposlechy a zužuje seznam možných pachatelů žhářského útoku.

Po čtyřech měsících, přesně 14. srpna nad ránem, policisté zatýkají dvanáct podezřelých, mezi nimi i čtveřici skutečných útočníků. Od té doby spolu žháři nepromluvili.

To jsme ještě neviděli

Přesně po devíti měsících vyšetřování začal napjatě očekávaný soud. Dlouhé přelíčení naznačovalo, že za převážně kamennými tvářemi se něco děje. David Vaculík, přiváděný eskortou z útrob ostravské vazební věznice jako první, nikdy nevypovídal a odmítl i psychologické vyšetření. Jaromír Lukeš, otec dnes tříleté dcery, se snažil policii tvrdit, že se na akci podílel pouze jako řidič a v podstatě nevěděl, co se děje. Naopak Ivo Müller s policií od počátku spolupracoval a obětem žhářského útoku se několikrát omluvil. Stejnou cestu zvolil i Václav Cojocaru.

Navzdory rozdílné strategii čtveřice útočníků platí, že i během přelíčení je spojovala stejná skutečnost, která je přiváděla do opavského Pekla. Soudní znalci z oborů psychologie, psychiatrie i politologie byli během vyšetřování mnohokrát překvapeni silou, jíž byli severomoravští žháři přikováni k místní extrémní pravici. „Nikdy jsem neviděl materiály neonacistické povahy v takovém rozsahu a záběru jako ty, které byly zabaveny policií při domovních prohlídkách,“ uvedl politolog Michal Mazel před soudem. Už během procesu se navíc v médiích – především zásluhou levicového hnutí Antifa – začaly objevovat fotografie útočící čtveřice z akcí krajní pravice. Na jedné z nich z loňského jara Lukeš, známý coby zakladatel buňky Autonomních nacionalistů v Opavě, hází kamenem proti kordonu policistů. U Lukeše sice policie nemohla provést regulérní domovní prohlídku, protože v době zatčení neměl stálé bydliště a přespával u známých, ale u ostatních se objevovaly tomfy a střelná zbraň, nálepky a kalendáře s neonacistickou tematikou, stejně jako extremistické fanziny a nahrávky spřízněných skupin.

Přestože jde o zásadní přitěžující okolnost a obhájci se od ní ze všech sil pokoušeli odvést pozornost, jasnou ideologickou linku nebylo možné přehlédnout ani v soudní síni.

Vaculík na začátek procesu nastoupil v rudém triku Thor Steinar, skandinávské firmy těšící se oblibě neonacistů natolik, že je v sousedním Německu zakázána. I když se po protestu zmocněnce obětí Markuse Papeho musel převléknout, v závěru procesu opět neodolal. Namísto na hrudi se nápis Thor Steinar skvěl na zádech: zepředu pro senát, žalobkyni, zmocněnce a obhájce obyčejná košile se světlomodrou kostkou, zezadu pro novináře značka Thor Steinar, „Legendary Brand Since 1999“. Vaculíkův obhájce sice soudu tvrdil, že jeho klient nemá s neonacismem nic společného, ale samotné klientovo tělo mluví jinou řečí. Například vytetovaný symbol „C 18“ odkazuje nejen na britskou teroristickou odnož neonacistického hnutí Blood and Honour s názvem Combat 18, ale i na známou šifru pro jméno Adolfa Hitlera. Ve Vaculíkových sympatiích pro britské neonacisty lze koneckonců hledat i zdroj inspirace jeho mlčení. Právě mezi pravidly Combat 18 se objevují i tzv. Zásady boje osamělého vlka, podle kterých má terorista v případě zatčení mlčet, a pokud možno se vyhnout přímé konfrontaci s oběťmi svého činu.

„Žádám soud, aby mě uvolnil ze zítřejšího přelíčení, potřebuju jít na ošetření,“ promluvil Vaculík v duchu tradice den před výpověďmi lidí, kteří osudnou noc spali v domě ve Vítkově. Předseda senátu Studnička chtěl však nejprve vidět lékařskou zprávu, která by nutnost vyšetření zaníceného palce u nohy potvrdila. Vzhledem k její absenci se Vaculík nakonec se svými oběťmi setkat musel.

Lukeš, jehož obhájce se snažil vinu za tragické popáleniny malé Natálie přehodit na její rodiče, kteří se podle něj během požáru chovali „iracionálně“ a svou dceru tam zapomněli, si na poslední dny procesu navlékl černé triko rasistické kapely Ragnarök. Během procesu ho kromě odposlechů, na nichž se útokem ve Vítkově chlubil před přáteli, potopily především výpovědi „jeho“ žen.

Družka, z jejíž mateřské čerpal coby nezaměstnaný kapesné, chvílemi zapomínala mluvit k předsedovi senátu a vyčítavě se otáčela na lavici obžalovaných. „Hádala jsem se s ním, ať na ty demonstrace nechodí, má přece rodinu. Ale ignoroval mě, a pak vždy na pár dnů zmizel.“ Milenka, za níž jezdil dva měsíce před útokem do Vítkova, zase policii potvrdila, že dům, který shořel, znal, a nejspíš věděl, že je obydlen.

A právě jedna z potenciálních Lukešových přítelkyň nakonec sehrála zásadní roli v rozkrytí celého případu. Řeč je o půvabné středoškolačce, o jejíž přízeň usiloval a která se v den útoku shodou okolností cestou na diskotéku v opavském Pekle ocitla v jednom autě společně se svým známým, dobrovolným hasičem Markem Heczkem. Tento mladý muž během jízdy náhodou vyslechl rozhovor dvou spolujezdkyň o kamarádovi Jerrym, který na tancovačku nedorazí, protože jedou s kamarády „na cikány“. Následující den Heczko absolvoval školení dobrovolných hasičů. Přednášející se během výuky omlouval za únavu způsobenou nočním zásahem ve Vítkově, kde někdo vhodil zápalné lahve do domku romské rodiny. Heczko si spojil rozhovor v autě se žhářským útokem a vše nahlásil policii.

Vyšetřovatelé zkontaktovali posádku auta, nasadili odposlechy a postupně začali kroužit okolo dvanácti mladých lidí ze severní Moravy, kteří nakonec (včetně útočníků) výše zmíněného srpnového rána skončili za mřížemi.

Tvrdý život

Všichni čtyři obhájci se na místě po dohodě s klienty okamžitě odvolali. „Je to sociální poprava, návrat do života po dvaceti letech je nemožný,“ shrnul námitky za kolegy advokát Václava Cojocaru Ladislav Myšák. Případ nakonec zřejmě skončí u nejvyšší možné instance, tedy u Ústavního soudu, kde obhájci ve snaze snížit tresty svých klientů rutinně napadnou líčení kvůli údajným procesním chybám.

Výsledek nelze předjímat, ale vzhledem k síle důkazů, které padly před ostravským soudem, je pravděpodobné, že žháře čekají dlouhá léta vězení. Podpora ze strany soukmenovců se už teď jeví jako velmi vrtkavá. Jediný, kdo si během procesu na nazi-fórech vysloužil popularitu, je Vaculík. Müller a Cojocaru jsou považováni za zrádce, Lukeš drží nálepku „samolibého kecala“ – takovým lidem se balíčky do vězení neposílají.

Malá Natálie zatím poroste do mimořádně tvrdého života. Péče rodičů, o níž lékaři mluví jako o zcela příkladné, ani příjemné prostředí nového domu koupeného za půl milionu z veřejné sbírky v nedalekém Budišově nad Budišovkou na trvalých následcích jejího zranění nic nezmění. Odhadovat počet operací, které ji ještě čekají, stejně jako míru její budoucí samostatnosti je dnes velmi ošidné.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.