Muž okamžiku

Vymyslet něco, přijít s nápadem, to je to poslední, co bych chtěl,“ ošívá se Neil Young v rozhovoru pro kanadskou veřejnoprávní stanici CBC a jeho po většinu času nevýrazná mimika najednou neskrývá výraz opovržení. „Tak vznikly ty nejhorší písně, co jsem kdy napsal, že jsem se o něco vědomě snažil,“ vysvětluje, a pak v žertu podotkne, že moderátorovi rozhodně neřekne, o které jde.

Především díky tomuto postoji – být otevřený všem momentálním impulzům a nedělat si hlavu se žánry, do kterých ho inspirace zavede – patří Young v čtyřiašedesáti letech mezi hrstku veteránů, od nichž se i v pokročilém věku dá čekat nečekané. Přestože by dávno mohl upadnout do rutiny, Young stále zůstává mužem, jenž naslouchá okamžiku. Někdy až zbytečně důvěřivě. Ta vlastnost ho vynesla do kreativních výšin, jako když v roce 2006 natočil během pouhých deseti dnů protiválečné a silně antibushovské Living with War. Stejně tak ho ale svedla i do mnoha uspěchaných pošetilostí: loňské album Fork in the Road napsal coby ódu na svůj elektromobil.

Těžko by dnes někdo doufal, že třeba Rolling Stones vydají album, jež by mohlo být v jejich diskografii přelomové, ovšem Neil Young v sobě i přes třiatřicet vydaných studiových desek pořád chová sílu spojenou s odvahou pouštět se do nevyzkoušeného. Novinka Le Noise – čistě sólové album, na němž zní pouze hlas a kytara – je…