Otázková obrna

Můj známý Frank žil v Itálii a prý ho už nebavilo, když se Italové pořád ptali: „Jak se cítíš v Miláně?“ Nevím, co má proti. Kdyby se mě tak strejda zeptal aspoň: „Jak se cítíš v Miláně?“ Jenže on se nezeptá. Nezeptá se nikdy na nic a nemůže za to. Je to taková porucha. Otázková obrna. Vůbec se to netýká jen strejdy. Naopak, Češi to mají často, spíše starší než mladší, muži nad padesát let až v devadesáti procentech. Nikdy by se nezeptali: „Jak se u nás cítíš?“ Nekladou ostatním žádné otázky. Konverzovat s lidmi s obrnou je obtížné.

Strejda není můj strýc, je to jeden člen širší rodiny, známe se asi deset let. Vidíme se třikrát čtyřikrát do roka, máme to docela rádi. Přijdu, strejda uvaří něco dobrého a pak povídá, o svých bišonkách a o svém domě, někdy o kolenech. Ale nikdy se na nic nezeptá. Jak se máš? Jaké to je v práci? Kdo je tvá nejlepší kamarádka? Nebo já nevím, na cokoli. Třeba by ho i něco zajímalo. A je tolik možností. Vlastně až tady v Německu mi došlo, na co všechno se dá ptát.

Frank je spíš jen letmý známý a jeho zájem o mou osobu je přiměřeně povrchní. Ale umí s ním pracovat. Jak se máš? Proč jsi smutná? Že umřela babička? A na co umřela? Mělas’ ráda tu babičku? Co dělala, když byla mladá? Tolik otázek vygeneruje na téma neznámé, pět set kilometrů vzdálené a ještě k tomu mrtvé stařenky. Nebojí se citlivých ani osobních témat, protože o nich lidé přece mluví raději než o počasí. Jistě, tazatel nesmí být dotěrný. Ale to se nestává, Frank má na ptaní talent. Ne všichni jsou tak geniální. Ale někdy stačí i docela banální dotaz, i ten může zachránit člověka. Díky otázkám se dá přežít třeba cesta v metru s bratrem souseda, stolování s cizím hokejistou a všechny ty rozpačité situace, co život přináší.

V rodině nebo mezi blízkými jsem tu párkrát zažila úplné mistrovství dotazu. „Byla dnes přednáška tvého oblíbeného profesora?“ „O čem mluvil?“ „A připomínal ti zase tvého psa?“ To se ptal muž své partnerky, a pak si to také se zájmem do konce poslechl, protože také to patří ke správnému ptaní.

Hodně jsem se tady z tohohle oboru naučila a už se těším na návštěvu ke strejdovi. Chystám si na něj pár otázek, až popovídá o bišonkách a o kolenou, zeptám se ho třeba: „Proč ty se mě vlastně na nic nikdy nezeptáš? Je to tím, že tě vůbec nezajímám? A nemohl bys s tou svou obrnou něco dělat?“