Myslel jsem, že to bude lehké

S pochmurnatkou se každý farmář seznámí už během prvního roku na poli. Když se pustí do mrkve, provrtá v ní tento škůdce spoustu chodbiček a zemědělec má jen dvě možnosti, jak se hmyzu zbavit – buď použije chemický postřik, nebo v příštím roce proloží každý řádek mrkve řádkem cibule. Jenže za rok se díry v zelenině objeví znovu, jen o něco později. Vůně cibule totiž sice pochmurnatku odpuzuje, ale když její stonek uschne dřív, než je mrkev sklizena, jako kdyby tam nebyla. Proto musí farmář příští sezonu přidat další protitah a mrkev sklízet o něco dřív. Jednu věc tedy začínající biozemědělec Stanislav Svatoň (41) z Vlkanče ví úplně přesně: jak přelstít pochmurnatku mrkvovou. Se zbytkem jeho práce je to ale mnohem složitější. Vyměnil pravidelný měsíční příjem a firemní auto za všeobecnou nejistotu. Dnes ale tvrdí, že konečně našel práci, ze které má „dobrý pocit“.

Kdy a kde a čím

Mrkev u stánku na zeleninových trzích na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad stojí běžně deset korun. Vedle na pultě – pod značkou „bioprodukt“– visí cedulka s cenou dvakrát tak vysokou. Jen příprava na prodej by podle hrubého propočtu biofarmáře stála osm korun, protože člověk na mytí a balení jednoho svazku potřebuje deset minut a při brigádnické hodinové odměně padesát korun je to přesně těch zmíněných osm korun. A to ještě není připočtena cena za osivo, práci, zalévání a léta zkušeností, kdy se farmář učí poznávat svou půdu a bojovat proti škůdcům. Jako bonus za trpělivost ale přírodní zemědělec zjišťuje, že jeho mrkev může být například sladší než u konkurence – tedy v případě, že se málo zalévá nebo když se pěstuje vedle bylinek.

Po prababičce zdědil vystudovaný zootechnik několik hektarů půdy a po otci padesát let starý traktor a nevěděl co s tím. Pracoval v té době ve firmě na krmné směsi pro hospodářská zvířata a jeho snem bylo mít více volného času a vyrábět jablečné víno po vzoru francouzského nápoje cidre. Když mu jeho šéf nepovolil práci na poloviční úvazek, bylo rozhodnuto. Na pozemcích na Čáslavsku vysázel jabloňový sad, ale protože stromy poprvé rodí až za sedm let, musel si najít jiný způsob obživy. Nastartoval tedy traktor, který léta stál na dvoře, a začal si říkat biozemědělec.

Praxe ale byla tvrdá. Ministerstvo zemědělství sice rozděluje jednorázové dotace pro začínající zemědělce ve výši více než jednoho milionu korun, jenže kromě vzdělání v oboru a pozemků jsou nutné i vlastní investice a bioregistrace. To všechno Stanislavu Svatoňovi chybělo, takže napoprvé odešel s prázdnou. Poučil se, koupil za tři čtvrtě milionu korun nový traktor a nechal se zapsat na seznam ekologicky hospodařících zemědělců. Ačkoli vytoužený milion do startu napodruhé už dostal, na originální značku bio musí čekat dva roky a absolvovat mnoho kontrol. Úředníky zajímá, kdy a čím hnojil, hlídají vzdálenost pole od jiných pozemků, na kterých se hospodaří běžným způsobem, a zpozorní, když vidí jakékoli balení zakázaných chemikálií.

Kamarádi a známí byli rozhodnutím Stanislava Svatoně nadšeni – konečně někdo z party pěstuje zeleninu bez chemie – a hned se z nich stali pravidelní zákazníci. Před třemi lety tak Stanislav Svatoň s přítelkyní jako jedni z prvních přiváželi každé pondělí do Prahy dvacet bedýnek plných zeleniny, rok poté už jich vozili padesát. Podnikání se slibně rozběhlo, a proto se po třech letech chystali produkci dále rozšiřovat. Jenže přestali stíhat péči o pole, které zarůstalo plevelem, a protože byla letos kvůli střídání extrémních dešťů i vysokých a nízkých teplot špatná úroda, nedokázali uspokojit všechny domluvené zákazníky. Proto se z obchodu opět stáhli a omezili počet bedýnek. Přesto dnes zelenina živí celou rodinu.

Za jeden hektar dostane každý zemědělec základní každoroční dotaci ve výši 4800 korun, příplatky jsou pak podle jednotlivých druhů plodin od čtyř tisíc za ornou půdu až po 22 tisíc korun za vinice a sady. Na dvanáct hektarů půdy dostanou ve Vlkanči i s navýšením 120 tisíc korun, ročně prodají zeleninu přibližně za 300 tisíc korun a s náklady za osivo, energie a práci Stanislav Svatoň vydělá jen o něco méně, než když pracoval v soukromé firmě. Peněz je tedy dost, ale když zemědělci na jaře potřebují kupovat osivo a sadbu, pošle stát jen třetinu částky. Zbytek pak přijde někdy na konci roku.

Na mošt je spoleh

„Začal jsem s farmařením, protože jsem si myslel, že to bude lehká práce. Schválně jsme si vybrali rostliny, abychom měli v zimě volno, ale přepočítali jsme se,“ říká Stanislav Svatoň. Stejně jako ostatní zemědělci si stěžuje na počasí. Letošní rok byl toho učebnicovým příkladem. Když chtěl začít sázet cibuli a zasít mrkev, na polích stála voda, poté se zase vrátila zima a při vysokých teplotách v létě úroda schla nebo šla příliš rychle do květu. To třeba u ředkviček a salátu znamená, že je úroda na vyhození. A chyby se vršily: farmáři tak dlouho čekali, až bude na práci vhodné počasí, až nakonec příznivou dobu propásli: pastinák ani nevyklíčil a neurodily se okurky. Roční bilance ještě není hotová, ale je jasné, že farma neuspokojí všechny zákazníky. Příště tedy pro jistotu jejich počet omezí.

Ve Vlkanči se teď nejvíc sází na to, až dorostou v sadu jabloně. Podle plánu se pak budou více věnovat nápojům a méně zelenině. Ta totiž v nejlepším případě sice vyroste, ale ve velkém množství najednou a musí se rychle prodat. Nápoje se v lahvích prodávají po celý rok. Je na ně prostě větší spolehnutí.