Nebezpečný let

Nahrávky zachycující ministerského náměstka Jaroslava Kopřivu při domluvách na mnohamilionovém úplatku za neférový a zcela zbytečný nákup minometů pořádně rozvířily stojatý rybník ministerstva obrany. Kopřivu jeho sebevědomá neopatrnost stála místo, brzy poté však vyšlo najevo, že „usekat všechna korupční chapadla“ – jak pod dojmem skandálu vyhlásil ministr Alexandr Vondra – nebude vůbec jednoduché. Dokumenty, které nyní Respekt získal, prozrazují, že do neprůhledného systému se během doby namočil kdekdo – od bývalého premiéra Topolánka až po současného Kopřivova nástupce, nového náměstka pro výzbroj armády Jana Fulíka. Ten by měl přitom nyní s tím, co léta budoval, bojovat.

Lepší časy s korupcí

„Tady zůstanete,“ přiděluje vojenský doprovod novinářské návštěvě místo v jinak úplně prázdné zasedačce ztracené v bludišti chodeb ministerstva obrany. Po dvaceti minutách čekání vchází do místnosti dobře naladěný náměstek ministra obrany Jan Fulík. „Jestli dovolíte, začneme takovou malou korupcí,“ předává tazatelům s úsměvem na uvítanou knihu o české armádě – Deset let členství ČR v NATO. „Neměli bychom zapomínat, že máme důvod být hrdí.“

Sebevědomí náměstku Fulíkovi rozhodně nechybí. „Zůstaňte tu, třeba se něco přiučíte,“ říká svému mluvčímu Vladimíru Lukovskému na otázku, jestli chce vést rozhovor sám, nebo v jeho přítomnosti. A má pravdu. Minimálně v tom, jak se vyhnout jakékoli konkrétní odpovědi týkající se aktuálního problému ministerstva obrany číslo jedna – korupce v armádních zakázkách –, je Fulík skutečně skvělý lektor.

„Nechci se pouštět do žádných spekulací,“ odpovídá náměstek na dotaz, čím si vysvětluje, že podnikatel, který se nedávno obrátil na novináře MF Dnes a upozornil je na úplatkářský kšeft jeho předchůdce Jaroslava Kopřivy, kontaktoval média, a ne bezpečnostní složky (včetně Fulíka), které si veřejnost platí právě za to, aby zabránily korupci à la Kopřiva. „Kdybych o tom jako vysoký státní úředník fabuloval a říkal, proč to tak dotyčný dělal, tak to není přiměřené. Není to něco, do čeho bych se rád veřejně pouštěl.“

Zásady „veřejně se do ničeho nepouštět“ se náměstek Fulík drží od začátku své kariéry v bezpečnostních složkách. Ačkoli se v jejich vysokých patrech pohybuje od začátku devadesátých let, nejdříve jako ekonom na ministerstvu vnitra, potom jako šéf analytiků BIS a později jako poradce a následně náměstek ministra obrany Martina Bartáka, v otevřených zdrojích je o něm dohledatelných pouze třicet tři zpráv. Naprostou většinu z nich tvoří zmínky, že vyznamenává české vojáky působící v zahraničních misích nebo řeší problém spojený s jejich nošením znaků SS, zbytek nic neříkající stafáž při běžném chodu ministerské byrokracie.

I když Fulík stál až dosud stranou pozornosti médií, vypadá to, že v neprůhledném systému armádních zakázek sehrál v posledních letech jednu z klíčových rolí. Respekt teď získal dokumenty o jednom z největších a nejpodezřelejších armádních obchodů posledních pěti let – tříapůlmiliardovém nákupu transportních letadel CASA. Vyplývá z nich, že architektem podezřelého kšeftu byl právě Jan Fulík, a to společně s tehdejším náměstkem na obraně Martinem Bartákem a tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem.

Detailní vhled do případu CASA je důležitý. Umožňuje totiž pochopit, proč tu lidé jako Kopřiva mohli roky bez povšimnutí provádět korupční obchody. Zjistit, kdo v tomhle neproniknutelném světě tahá za nitky, je přitom extrémně obtížné, a to i po pádu odhaleného náměstka Kopřivy. Dokud to nicméně nebude jasné, je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že korupční systém bude – v trochu jiném obsazení – hladce fungovat dál.

„Akvizici letadel CASA připravovala sekce vyzbrojování, kterou jsem neměl na starosti. V rozhovoru se mi nechce pokračovat,“ utíná náměstek Fulík interview právě ve chvíli, kdy přijde řeč na podezřelé obchody, kterých se jako vyjednavač účastnil a teď by jim měl naopak z titulu nové funkce bránit. „V tuto chvíli vypršel čas rozhovoru,“ říká emotivně a rychle míří k východu z místnosti. Ve dveřích se ještě na chvíli zastaví a naposledy otočí k novinářské návštěvě. „Řeknu vám jediné – na shledanou v lepších časech!“

Co je a není důležité

Příběh nákupu transportních letadel pro armádu začal už před jedenácti lety a jeho průběh je dobrou ilustrací, jak během těch let uvažovala generalita i politické vedení ministerstva obrany o strategických nákupech pro armádu. Celkem bez nadsázky se dá říct, že tón těm investicím udávaly zájmy zbrojařů, korupce a značná bezohlednost k našim spojencům v NATO.

Když jsme v roce 1999 vstoupili do Aliance, dostali jsme od bruselské centrály několik zdánlivě lehce proveditelných úkolů, abychom vůbec mohli vojensky nějak Alianci podpořit. Čtyři stíhačky k zajištění vlastního nebe, čtyři vrtulníky pro mírové mise a pořízení dvou až čtyř moderních transportních letounů, které by dopravovaly české vojáky a techniku na mise. To poslední bylo pro Alianci nejdůležitější.

Jenže klíčový a naléhavě potřebný nákup transportních letounů tuzemští politici začali odkládat. Nejprve je překryl nákup gripenů vnucený lobbisty kolem jejich výrobce Saab a adoptovaný jako věc „prvořadé důležitosti“ vládou Miloše Zemana. Stíhačky jsme sice vzhledem k naší roli v Alianci a vzhledem k nulovému ohrožení ze strany našich sousedů nepotřebovali, ale dvacet miliard, které byly nakonec potřeba na pronájem čtrnácti strojů, zastavilo jakékoli další armádní nákupy. Na misi do Afghánistánu, Iráku, ale i do Kosova přepravovala dál naše vojáky pronajatá ruská nebo ukrajinská letadla. Armáda přesné číslo tají, ale nájmy transportních letounů nás přišly minimálně na půl miliardy korun a dlouhé lhůty letů navíc značně komplikovaly vojákům život.

V roce 2005 proto armáda začala – po urgencích ze spojeneckého velení – konečně plánovat nákup čtyř transportních letadel. Šlo ale jen o teorii, na skutečný nákup opět nebyly peníze, protože hitem nákupní ministerské horečky tehdy byly těžké obrněnce. Bylo to stejné jako s gripeny, Aliance tento nákup nepožadovala, nepočítaly s ním naše strategické plány, ale opět zvítězil zájem lobbistů. Dvacet pět miliard, které bylo nutné investovat do pořízení obrněnců Pandur, zastavilo další akvizice.

Vojáci nicméně pracovali na studii nákupu letadel dál a v únoru 2006 byl na světě konečně projekt. Armáda v něm doporučila oslovit čtyři výrobce transportních letounů, aby se účastnili otevřené a férové soutěže, na jejímž konci měla být nejlepší cena. První transportní letoun měli podle tohoto plánu vojáci dostat v roce 2011. Dříve to kvůli penězům vydaným na obrněnce nešlo. Do té doby jsme tedy měli využívat drahé služby Ukrajinců a Rusů.

Změnu přinesl až podzim 2006. Plánům NATO podstatně více nakloněná Topolánkova vláda začala uvažovat, jak konečně splnit naše závazky vůči Alianci. A podařilo se: potřebných deset miliard ušetřilo v následujícím roce ministerstvo obrany právě snížením počtu pořizovaných pandurů na polovinu, čímž získalo do té doby chybějící peníze na transportní letadla. Vypadalo to, že se akviziční a strategická politika výstavby armády konečně mění z korupčních nákupů do normálu.

Nečekaný zlom

V červenci 2007 však došlo k nečekanému zlomu: úřad tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové se oproti svým dřívějším veřejným prohlášením rozhodl na výběr transportních letadel nevyhlásit plánovanou soutěž, protože prý zjistil, že oslovení jednoho ze zvažovaných uchazečů tendru – španělské společnosti EADS, která nabízela letadla CASA – vyjde levněji. Na nesouhlasné námitky expertů vytáhlo ministerstvo nečekaný argument. „Proč bychom transportní letouny nakupovali za peníze, když nám je Španělé nabídli zadarmo výměnou za techniku, již nepotřebujeme a u které navíc platíme náklady na její konzervaci,“ vyvracel všechny námitky vůči uzavření soutěže mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek.

V Čírtkově podání vypadal obchod skutečně lákavě: CASA prý ministerstvu nabídla, že své stroje vymění za pár kusů v podstatě neprodatelné „chlouby zdejšího letectva“ – bitevníků L-159 z produkce zbrojovky Aero Vodochody. Přesněji řečeno, návrh smlouvy, která se později skutečně uzavřela, spočíval v tom, že Španělé jeden transportní letoun vymění za pět českých L-159 (které od nich měla pak nakoupit bolivijská armáda) a za zbylé tři jim pak ministerstvo obrany zaplatí dvě a půl miliardy. „Otevře to cestu pro prodej dalších L-159,“ argumentovalo ministerstvo obrany. Jenže všechno nakonec bylo jinak.

Slabým článkem se brzy ukázala Bolívie, bitevník L-159 je totiž postaven z řady amerických součástek, prodej tedy musela schválit podle dohody i americká vláda – a ta souhlas nedala. Zdejší ministerstvo obrany nicméně začalo tvrdit, že to není žádný problém, protože Španělé prý letouny koupí místo Bolivijců na výcvik své armády. EADS si však dalo podmínku – před transakcí musí Češi bitevníky za půl miliardy přestavět pro potřeby španělského vojska.

Výměna zdarma se začala prodražovat. V roce 2009 navíc unikly z ministerstva obrany informace, že nákup tří dalších letounů nepřijde na původně deklarované dvě a půl miliardy, ale Česko bude muset nakonec ještě miliardu přihodit. Jeden stroj byl tedy najednou o padesát procent dražší než totožné letouny CASA, které předtím nakoupily Litva, Polsko nebo Brazílie. A pak přišla poslední rána férovosti a logice celého obchodu: jak zjistily Hospodářské noviny, L-159 nechce odebrat ani španělská armáda.

Skvělý obchod je tedy ve skutečnosti grandiózní podvod. L-159 dál rozežírají krysy v českých hangárech a pořízení předražených letadel CASA nám rozhodně neotevírá cestu k jejich prodeji. Zcela jasné je ale teď už to, že erár za pořízení transportních letadel zaplatí kvůli jejich předražení o polovinu víc, než do nich investovaly jiné země.

Příběh letadel CASA a jeho detaily tak dávají veřejnosti možnost nahlédnout, že armádní zakázky tady až dosud vznikaly bez jakýchkoli pravidel a skýtaly velké možnosti zainteresovaným úředníkům zneužívat je k plýtvání a korupci. Kdo jiný než nový náměstek pro nákupy Fulík by tedy mohl po pádu přichyceného korupčníka Kopřivy dát dohromady kompletní obraz a vysvětlit, proč tu obchody jako CASA roky procházely. Dopředu je však jasné, že to bude trochu problém. Ochotu rozklíčovat podezřelé věci totiž bude muset projevit ten, kdo je až dosud spoluorganizoval.

Chvíle oddechu

Velká vila náměstka Fulíka stojí na krásném místě v ulici s poetickým názvem Oddechová v pražských Lipencích. Z oken jejího zadního traktu je vidět údolí Berounky. Ten výhled ale Jan Fulík právě teď nemůže ocenit. Stojí v pokoji obráceném k hlavní silnici a pozoruje nás, jak zvoníme dole u branky. Po přerušené schůzce na ministerstvu ho zkoušíme oslovit ještě jednou s nabídkou, aby vysvětlil nejasnosti kolem podezřelých armádních obchodů. Zvonek drnčí, ale s náměstkem Fulíkem to nehne. Posíláme mu tedy SMS zprávu s žádostí o rozhovor. Úředník za oknem si ji přečte – a pak odchází kamsi do nitra domu. Audience je u konce.

Aspoň krátký rozhovor by přitom byl víc než namístě. Fulík by v něm mohl například vysvětlit, proč měl takový zájem na nákupu španělských letadel. A proč se vlastně tak horlivě angažoval v prosazení obchodu, který sama armáda předtím odmítla jako nevyhovující a nevýhodný.
Jak totiž Respekt zjistil, byl to právě Fulík, kdo společně s tehdejším náměstkem ministryně Parkanové Bartákem na svoji šéfku tlačil, aby podezřelý projekt prosazovala ve vládě. Vyzvali ji k tomu dokonce společným dopisem, v němž po ní požadovali, ať tak učiní neprodleně. K domluvení obchodu přitom došlo mimo běžná a zaběhnutá pravidla ministerstva obrany. Podle dalšího dopisu, jejž poslal náměstek Barták svému kolegovi Kopřivovi a který má Respekt rovněž k dispozici, se Barták zaštiťuje, že ho dojednáním kontraktu s EADS pověřil přímo premiér Topolánek.

V tomhle případě se tedy zásadní rozhodnutí o pořízení drahé armádní techniky narodilo zcela mimo veřejností kontrolovatelné struktury ministerstva obrany, a to za naprosto nejasných okolností. A to ve chvíli, kdy proti nevýhodnosti obchodu vystoupili dopisem sami vojáci v čele s náčelníkem generálního štábu Vlastimilem Pickem. „Nabídka EADS CASA není pro transportní letectvo vhodné řešení,“ napsal v něm Picek. Ministryně Parkanová sice k sobě do kanceláře svolala po Pickově kritice schůzku, na níž byli s generálem přítomni i Fulík s Bartákem, generála na ní však podle zdroje zevnitř ministerstva nikdo nebral vážně. Naopak byl zde (stejně jako prý na následné schůzce s premiérem Topolánkem) podroben tlaku, aby svoji kritiku vzal zpět, což následně učinil.

Takže si to shrňme: Pár úředníků s posvěcením premiéra prosadilo pro Česko krajně nevýhodný projekt, aniž by bylo jasné, co je k tomu vede. A to navzdory vojákům a proti zaběhnutým pravidlům. Mimochodem, právě domluva kontraktu mimo ministerstvo a jeho plány je důležitým vzkazem pro přítomnost. V aktuální kauze náměstka Kopřivy se už začínají objevovat různé oficiální bagatelizace a zametání stop – o nic prý nešlo, protože obchod s minomety „nikdo neplánoval“ a byly to „jenom řeči“. Takže i když policie případ nyní „prověřuje“, může ho brzy odložit s argumentem, že vlastně není co šetřit, protože Kopřiva si jenom pouštěl pusu na špacír, ale nemohl nic prosadit. Letouny CASA prozrazují, že to není pravda: právě tito „bezmocní“ úředníci české armádě diktují nákup drahých hraček – ne ve prospěch země a její bezpečnosti, ale zřejmě kvůli úplatkům do osobních a stranických kapes.

Klíč k pochopení případu CASA a celého úplatkářského systému na obraně dnes kromě Fulíka drží v rukou bývalá ministryně Parkanová, někdejší premiér Topolánek a generál Picek. Především oni by nám mohli říct, jak a proč se neprůhlednosti děly.

Nevzpomínám si, nemyslím si, nevím

„Nevzpomínám si. Dokonce si nemyslím, že to takhle proběhlo,“ odpovídá SMS zprávou bývalý premiér Topolánek na dotaz, proč pověřil mimo veškerá pravidla dojednáním nevýhodného obchodu Martina Bartáka a proč na výběr letadel nebylo vypsáno standardní výběrové řízení. Protože sám Topolánek cítí, že tahle odpověď u takhle velkého a důležitého kontraktu, který vzbuzuje řadu otázek, prostě nestačí, přichází od něj za chvíli doplňující vysvětlení.

„Jste fakt blbec. Premiér nemá žádnou kompetenci, na kterou se mě ptáte. Skončil jsem s vámi. Mám pod okny mrdky s foťákama, neustále mě sledují. Nevěřím vám. Pište si dál ty ploché bludy. Mně je to fuk,“ píše kandidát Nečasovy vlády na prestižní křeslo výkonného ředitele Mezinárodní energetické agentury při OECD.

Nic moc věcného neříká ani tehdejší ministryně Parkanová. „Obchod s EADS byla iniciativa pana Bartáka, přede mnou se oháněl pověřením premiéra,“ reaguje na dotaz, kdo obchod vymyslel a proč proti němu nevystoupila. „Promiňte, ale na další detaily si už nepomatuji,“ prchá pak místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parkanová do veřejnosti nepřístupné části parlamentu.

Na rozdíl od politiků nechce šéf generálního štábu Picek k obchodu mluvit vůbec. „O nákupu uvedeného typu letounu bylo rozhodnuto na politické úrovni,“ přichází jen z jeho sekretariátu stručný dopis. A e-mailem komunikuje i náměstek Fulík – v něm odmítá, že by byl motorem celého obchodu. Ale kdo tedy tím motorem byl, se z dopisu nedovíme.

Kritický závěr

Díky letadlům CASA a zveřejněným nahrávkám bývalého náměstka Kopřivy jsme teď každopádně dostali jedinečnou šanci nahlédnout do systému, v němž se sice rozhoduje o utracení desítek erárních miliard a létají tu vysoké úplatky kryté „dotacemi na sport“ a podobně, ale ti, kteří se na tom podílejí, tvrdí, že si nic nepamatují a že za nic nemohou. Kopřiva sice padl, ale na jeho místo nastoupil Jan Fulík, muž, který – jak ukázal případ CASA – byl do teď s neprůhlednými obchody pevně svázaný. Vzhledem k tomu, že podezření kolem své osoby vysvětluje jen velmi neochotně a proto, že právě on teď bude mít na starosti agendu plánování dalších armádních obchodů, je namístě maximální ostražitost.

Riziko, že bude na průhlednost obchodů dohlížet muž, který je do teď spíše zatemňoval, si nový ministr obrany Vondra nepřipouští s tím, že kontrolou minulých projektů včetně letadel CASA pověřil někoho jiného. „Požádal jsem o prověření všech proběhnutých a probíhajících akvizic. Do měsíce dostanu předběžnou zprávu a podle toho se rozhodnu, jak bude sekce v budoucnu řízena,“ říká Vondra. Jím pověřený kontrolor, uznávaný odborník Jaroslav Štefec už v případě smlouvy na nákup letadel CASA naznačil, že například co se týká směny za L-159, šlo od začátku o „legendu pro veřejnost a část politické elity“, aby obchod podpořila.

Když se to skutečně potvrdí, povede to tedy k odvolání náměstka Fulíka a jeho nahrazení důvěryhodnější figurou? Na to už ministr Vondra neodpovídá. A nebylo by to jistě jednoduché: Jan Fulík toho asi hodně ví – a měl by jistě co říci i k současnému dohadování mezi Vondrou, Topolánkem a ministrem financí Miroslavem Kalouskem, kdo se víc do obchodů „namočil“. Jisté každopádně je, že díky aktuálnímu velkému zájmu médií o ministerské kšefty a jejich nasvícení dalšími kontrolními institucemi má dnes veřejnost daleko větší šanci než kdykoli předtím dozvědět se, jak se na ministerstvu obrany zakázky manipulovaly a kdo je za to zodpovědný.

Kromě ministerského interního auditu, který Štefec předběžně uzavře do konce září, už případ CASA prošetřuje s podezřením na jeho neregulérnost i Evropská komise a zdejší Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Kritické závěry šetření, jež lze zcela jistě podle kuloárových informací očekávat a které tyto instituce chtějí vydat v dalších měsících, by pak skutečně mohly spustit tolik potřebnou katarzi v podobě veřejného tlaku na nekompromisní sekání korupčních chapadel.