Boj o tarify? Nebo o co?

Vskutku revoluční návrh ministra práce Jaromíra Drábka neodměňovat státní zaměstnance podle věku, ale podle kvality vykonávané práce je rozumný, byť komplikovaný. Bude znamenat, že stát svým zaměstnancům s delší praxí musí tarifní plat výrazně snížit. Současně jim to ale bude kompenzovat navýšením „méně nárokových“ částí mzdy, jako je osobní hodnocení.

Nemělo by ale jít o nějaké drama, proto je téměř hysterická reakce odborů hodná zamyšlení. Možná totiž nejde jen o strach z toho, že snížení „nárokové části mzdy“ oslabuje pozici odborářských šéfů, kteří teď na „povinný“ růst platů dohlížejí.

Zralá k diskusi je obava odborů, že právě jejich členové na část platu, o níž rozhodne jen manažer, nedosáhnou. Pokud tenhle strach skutečně vychází ze znalosti toho, jak nadřízení s pohyblivou částí mzdy zacházejí dnes, pak je to vážná věc. Poroste-li tedy role této části mzdy, je potřeba, aby její stanovování provázela jasná pravidla a jejich férové uplatnění. A je celkem pravděpodobné, že stanovení takových pravidel nebude státním institucím příjemné.

Je tu i další vážná výhrada: Drábkův návrh neřeší to nejpodstatnější, tedy problém příliš vysokých nákladů na mzdy ve státní sféře. Klíčové je, jak velké zeštíhlení státní sektor čeká. Strategie vlády škrtat mzdové prostředky a o redukci počtu lidí zatím jasně nemluvit vede akorát k nejistotě zaměstnanců. Nevědí, kdy začne propouštění, a když nezačne, tak kde se zastaví…